Musí mít přece nějaké povinnosti!

Jestli jste si doteď nemysleli, že jsem divná, po přečtení tohohle textu si možná už budete ťukat na čelo. Zjistila jsem, že i ve svojí „sociální bublině” jsem občas za magora.

Včera jsem se přimotala v jedné (musím podotknout přátelské) skupině k diskuzi o tom, jaké povinnosti mají děti v jednotlivých rodinách.

Napsala jsem tam:

„Já to vnímám tak, že děti si nemohly vybrat, že se mi narodí, takže já nemám žádné právo jim ukládat nějaké povinnosti. Snažím se žít s nimi tak, aby mi pomáhaly proto, že chtějí a jen tehdy, když chtějí. Mužovi taky neukládám povinnosti a děti jsou lidi, stejně jako on.

Já osobně už nedokážu uvažovat tak, že když jsem si svobodně nevybrala někde být, stejně tam mám nějaké „povinnosti”. Prostě beru děti jako lidi se vším všudy.”

Brzo to bude už 19 let, co jsem mámou. Za takovou dobu toho na dětech i na sobě vyzkoušíte fakt hodně.

Zkoušeli jsme příkazy.

„Danečku, vynes koš.”

Zkoušeli jsme vyhrožování.

„Danečku, dokud nevyneseš ten koš, nepustím ti pohádku.”

Zkoušeli jsme rodinné rady, domlouvání se, rozdělování povinností.

„Tatínek luxuje, maminka vytírá, Daneček vyndavá myčku, Lucinka vynáší koš.”

Nic z toho nefungovalo. Hádejte proč.

Nic z toho děti nedělaly dobrovolně a rády. Protože to nedělaly ze své vnitřní motivace. Navíc jsem se cítila jako dráb vymáhající něco, co jsem dětem sama vnutila.

Výsledkem byly často jen hádky a pokusy o donucení dětí plnit „jejich povinnosti”. A frustrace a narušená důvěra na všech stranách.

Kdysi jsem si myslela, že děti se učí být zodpovědné tak, že jim dospělí dávají za něco zodpovědnost. Dnes už vím, že jediný způsob, jak se můžou děti naučit skutečné zodpovědnosti je ten, že jim ji dospělí nebudou brát a sami budou tou nejlepší verzí sebe sama, aby šli příkladem.

Postupně jsem pochopila něco, co jsem vnitřně věděla vždycky: že mi strašně vadí jakékoli nucení. Ať jsem nucena, nebo nutím, prostě v tom nejsem schopná žít. Tak to dělám jinak.

Prostě jsem přijala, že když děti nechtějí, nepomůžou mi. Zároveň ale s nimi normálně komunikuju a prostě jim řeknu, když bych fakt ocenila pomoc. A co myslíte? Většinou pomůžou. Protože vědí, že nemusejí. Akorát to musí být doopravdy. Ne jen nějaká manipulace nebo hra na „nemusíš, ale když nepomůžeš, budu se na tebe půl dne tvářit jako kakabus, nebo si s tebou nezahraju Ubongo”.

Jsme dospělí. Rozhodli jsme se pořídit si domácnost a děti. Proč zodpovědnost za svá rozhodnutí přehazujeme na někoho, kdo neměl možnost se informovaně rozhodnout, zda chce být členem právě naší rodiny?

Někdo říká, že děti (duše?) si vybírají, kam se narodí, aby se něco naučily. Já tomu nevěřím. Mám pocit, že se tím dá omluvit spousta nepravostí, které dospělí dětem dělají.