Domácí vzdělávání? A co socializace?

Děti jsou lidi. Takže by měly mít stejné právo vybrat si s kým a jak budou trávit svůj čas. Ve škole takovou volbu nemají. Škola děti od skutečného života většinu času izoluje.

Čtvrtek, 10:51, nejmenovaný obchod. Platíme s dcerou nějaký malý nákup. Pokladní se na Lucii zkoumavě podívá, pak mrkne na mě, znovu se podívá na dceru a vybafne: “Jak to, že nejsi ve škole? Nevypadáš, že bys byla nemocná.” Podobná situace se opakuje párkrát do měsíce. Jen čas, místo, osoby a míra údivu či podezíravosti se mění. Pokud se nám chce konverzovat a prozradíme dotyčnému, že dcera je na domácím vzdělávání, následují různé kombinace a obměny obvyklých otázek:

• A ona vás fakt poslouchá, když ji chcete něco učit? Já bych to nedal/a, učit svoje vlastní dítě.
• A to je jako tady povolený?
• A to jste spolu jako pořád doma?
• A to se jako nestýká s žádnýma dětma?
• A vy jako nechodíte do práce?
• A máte pedagogický vzdělání?
• A máte vy u ní vůbec nějakou autoritu?

A tak dál, a tak podobně. A to se většinou raději nezmiňuji o tom, že chodíme často spát po jedenácté, vstáváme v devět a dopoledne rozhodně netrávíme u učebnic. Vlastně ani odpoledne ne… Ale víte co? O tom jsem psát nechtěla. Dneska to bude o jednom slovu, které se v souvislosti s domácím vzděláváním často přetřásá. Bájná socializace.

Není-li to dobrovolné, není to nic pro nás

Vlastně by stačilo napsat jediné. My dospělí máme plné právo vybrat si, s kým chceme trávit čas. Dobrovolně si volíme přátele, okruh známých, akce, kterých se účastníme i zaměstnání. Tam se občas můžeme setkat i s kolegy, kteří nám jsou nepříjemní, a musíme s nimi vyjít. Musíme? Opravdu? Ale no tak… Do zaměstnání jsme nastoupili dobrovolně, a stejně dobrovolně z něj můžeme odejít a hledat si práci jinou. 

Děti jsou lidi. Takže by měly mít stejné právo vybrat si s kým a jak budou trávit svůj čas. Ve škole takovou volbu většinou nemají.

A jak tedy “socializaci” řešíme my?

Kamarádi od 0 do 90 let

Mnohem lépe než ve škole. Lucie se totiž téměř každý den stýká s lidmi, s nimiž by se, kdyby byla celé dny zavřená ve škole, pravděpodobně nikdy nesetkala, nebo by se s nimi stýkala mnohem méně. Protože žijeme společně, zná všechny mé přátele a přátelí se s nimi taky. Máme tolik zajímavých kamarádů! Ve věku od 0 do téměř 90 let. Ne každý si rozumí zrovna s lidmi stejného věku. Řekněte, kolik vašich kamarádů se narodilo přesně ve stejném roce jako vy? Přitom: kolik se toho můžete naučit od starších a kolik toho předat mladším? To je skutečná socializace a skutečný život, ne to, co se odehrává ve škole. Škola děti od skutečného života většinu času naopak izoluje.

“Střídavka”

A pak taky máme něco, za co jsme myslím obě velmi vděčné. Něco, čemu říkáme “střídavka”. Je nás pět rodin, které mají děti na domácím vzdělávání. A už dva roky si je každý týden na dva dny střídáme. V úterý ráno je v jedné rodině shromáždíme a ve středu večer si je zase rozebereme. Další týden jsou v rodině jiné, a tak pořád dokola. Jednou za pět týdnů mám tedy doma osm dětí ve věku od 5 do 10 let a zbylé čtyři týdny mám vždy dva dny v týdnu “volno” – většinou na práci :-) (Dětí je tedy dohromady deset, ale dvě z nich jsou ještě malé, takže se “střídavky” zatím neúčastní.) Zní to skvěle a jednoduše a taky to v podstatě skvělé a jednoduché je. Stačí, když se navzájem všichni respektují a chtějí se domluvit tak, aby byly všechny děti – ale i všichni rodiče – spokojení.

A důležitá je ještě jedna věc: “střídavka” je něco, co je výsostně dobrovolné. Nikdo vám nezaručí, že to bude fungovat. A nikdo vám nezaručí, že to bude fungovat dlouhodobě. Je to podle mého názoru krásný příklad té skutečné socializace. Chceme být spolu a chceme, aby to bylo pro všechny fajn, protože jakmile to byť jen pro jednoho začne být nepříjemné, ohrožuje to celou skupinu lidí a její fungování. Takže když taková situace nastane, je potřeba se sejít a probírat různá řešení a jejich důsledky tak dlouho, dokud se na něčem neshodneme. Když se ukáže, že nalezené řešení nefunguje, sejdeme se všichni znova a hledáme jiné. Není právě tohle to nejlepší, kde mohou děti poznat, jak to ve skutečném životě funguje?

Zkuste to taky

Pokud máte z domácího vzdělávání obavy kvůli izolaci vašich dětí, není nic jednoduššího, než zkusit vymyslet třeba nějakou vlastní verzi “střídavky”. Často se mě lidé na besedách ptají, jak ta naše “střídavka” v reálu vypadá, co děti dělají, jak, kdy a kde spí, jestli jim vaříme atd.

Ráda tu naši konkrétní “střídavku” popíšu, ale víte co? Může to vypadat jakkoli se vám zachce! Nechtějte návody a dokumenty k vyplňování, dejte prostor sobě i dětem zařídit si život tak, jak je vám to příjemné.

A pokud ještě nemáte své spřátelené rodiny, zkuste je najít třeba na Facebooku ve skupině Domácí a komunitní vzdělávání.

A co ještě?

Další místo, kde se Lucie setkává s jinými lidmi, je kroužek. Jediný, který chce v současnosti navštěvovat, je Malý badatel. Prostě ji baví věda. Taky má ve vesnici, kde bydlíme, spoustu kamarádů a kamarádek v okolních ulicích. Všechny tyhle děti chodí do školy, takže má Lucie možnost přímého porovnání svého života s těmi jejich. Do školy nechce chodit ani za nic… A já ji naprosto chápu, protože vidím, jak moc je s naším životem bez školy spokojená. Jediné, co nás pořád ještě trápí je fakt, že ke skutečné svobodě bychom potřebovaly zrušení školského zákona a rámcových vzdělávacích programů. Ale o tom zas jindy…