Televizní zprávy si osedlal bulvár

Nečtu bulvár. Já vím, je to ode mě statečné doznání, neboť nahlíženo dnešní dobou, je to skoro totéž, jako bych se přiznala, že neumím telefonovat, jezdit na eskalátoru a nemám zdání, kdo je Agáta Hanychová.

Jenže bulváru je mé nedostatečnosti líto. Netuším, jak se o ní dozvěděl. Ačkoli... je to zkrátka úděl bulváru, dopídit se všeho. Takže konec divení, bulvár to o mně zjistil a dostal se mi na kobylku. Zřejmě nechce dopustit, abych informačně zakrněla. Ryze bulvární sdělení proto vmísil do hlavního večerního televizního zpravodajství. Osedlal si ho jako žokej Váňa bělouše a nadšeně na něm rajtuje. A tak mi rozjaření moderátoři posílají do obývacího pokoje zprávy o tom, že USA zaútočily na Sýrii, že naši poslanci kývli na plošné zavedení občanek s čipem, že baskická separatistická skupina ETA oznámila, že v sobotu složí zbraně ... Pak televizní dvojice nasadí ustaranou masku, aby divák pochopil, jak vážná zpráva teprve teď přichází, a lstivě mi do střípků ekonomických a politických informací vmísí sytou porci zbrusu nových drbů o tom, co řekla Agáta o Davidovi, o tom, co řekl David o Agátě, a co o nich obou řekly tchyně.

Při sledování televizních novin si v tu chvíli připadám jako ošizený strávník. Konzumuji objednanou porci guláše, uvážlivě přežvykuji, občas spokojeně zamlaskám, chvíli krabatím čelo nad nečekanou ingrediencí, olíznu si chutnou omáčku, dloubnu do příliš tučného sousta... a pak pod knedlíkem narazím na kandované ovoce v lepkavém karamelu. Je to překvapení šéfa kuchyně, které jsem si neobjednala, do tohoto pokrmu se nehodí, roste mi v krku a ještě je započítáno do ceny. Ode mě se však čeká, že mi bude chutnat natolik, že zítra budu s nadšením očekávat ve sladké palačince párek s hořčicí v podobě vyjádření Noidovy expřítelkyně a pokud ho tam nenaleznu, bude můj den stát za starou belu.

Chtěla bych se svým hendikepem něco udělat, ale nedaří se mi to. Je mi až stydno, když se dozvím, že si slavná paní XY koupila neuvěřitelně drahé auto, neví se, kdo jí na něj půjčil, ale spekuluje se, že je to kompenzace za ochotu, kterou někomu projevila, jenže nikdo neví, co přesně se za tou ochotou skrývá... a mojí jedinou emocí v tu chvíli je, že je mi to fuk. Pro mě za mě, ať si dáma jezdí třeba žebřiňákem, mému životu to jiný rozměr nedá.

Líbí se mi výrok spisovatele Davida Jana Novotného: „...bulvár mně je popravdě řečeno lhostejný. Můžu vědět něco o literatuře, o filmu, o umění... Ale s kým která takzvaná hvězdička něco má, co komu udělala, kdo se s kým popral – to mě nezajímá. My jsme byli vychovaní v tom, že se nemáme plést do štěstí druhých lidí.“

Na závěr mě ještě napadá, že na celém mém dnešním zamyšlení by bulvár zajímalo jedině to, kde přesně mám tu kobylku, na kterou se mi uprostřed televizních zpráv dostává. :-)