Chodím do postele jako na noční šichtu

Postel by měla sloužit ke kvalitnímu nočnímu spánku, ale skutečností je, že si z postele občas musíme udělat malé pracoviště.

A tím pracovištěm nemám na mysli chvíle, kdy si někdo zavalí lůžko kancelářskými spisy, do jedné ruky popadne propisovačku, do druhé notebook a začne dohánět pracovní resty. A postelovým pracovištěm nemyslím ani hambaté situace, ve které možná mnozí z vás doufali.

Asi takhle. Když vám lékař předepíše antibiotika po osmi hodinách, tak je dobré si užívání rozvrhnout tak, aby co nejméně zasahovalo do nočních hodin, že jo. Já v tomto směru považuji za optimální, když si první tabletku vezmu v sedm ráno, protože tu druhou spolknu ve tři odpoledne, a další hodinu před půlnocí.

Jenže já jsem tentokrát byla už tak natěšená, aby mi léky začaly rychle zabírat, že jsem první antibiotikum slupla zcela bez uvažování hned po návratu domů, což bylo v jedenáct dopoledne. Druhý prášek jsem si dopřála po předepsaných osmi hodinách, takže v sedm večer. A teprve v tu chvíli mi tak nějak došlo, že jsem si na sebe přichystala past v podobě vstávání ve tři ráno. Ono by to snad ani tolik nevadilo, pokud by šlo o pouhé polknutí pilulky a rychlém návratu do Morfeovy náruče. Jenže i kdyby byla náruč boha spánku široká jako fotbalová branka, já se do ní zpět uchýlit nemůžu. Ta antibiotika se musí užívat po jídle a vydatně zapít, jinak hrozí nepříjemné zažívací potíže. A ty já mám právě při užívání antibiotik takřka vždy. Proto jsem ukázněná a léky nepolykám ani nalačno, ani je nespláchnu jen kapkou rosy.

A tak se nedá nic dělat, započala mi sedmidenní noční šichta. Večer si na noční stolek připravím sklenici vody a čtvrtlitrový hrnek čaje, protože v devět večer fakt neodhadnu, na co z toho budu mít ve tři ráno chuť. Větší starost mi dělají vhodné potraviny. Ačkoli odborníci doporučují, aby poslední jídlo člověk spořádal 2 – 3 hodiny před usnutím, je jasné, že toto pravidlo poruším. Jelikož nejsem zvyklá se v noci plížit po bytě a mlsat u ledničky, nevím, co si jako noční svačinku připravit. A vím já, s čím si v tuto dobu můj žaludek nejlépe poradí? A tak na noční stolek putuje i tác se sýrem, s žitným chlebem, s plátkem šunky, s rajčetem, s mističkou tvarohu, přidám pár kuliček hroznového vína a pro jistotu i želatinové bonbony s ovocnou příchutí. No zkrátka se chystám do postele podobně jako noční hlídač na směnu.

Dopadlo to dobře. Už mi zbývají jen dva dny a noční svačinky jsem zvládla. Ale teď mám druhou starost. Co když si tělo na baštu před kuropěním zvyklo a teď ji bude vyžadovat stále? Vzpomněla jsem si totiž na bývalého kolegu Martina. Vyprávěl, že se jeho tříletá dcera začala budit kolem druhé hodiny ranní a plačtivě se dožadovala kakaa. A tak jí ho Martin začal vařit. Jeho žena s tím nesouhlasila, ale co by tatínek neudělal pro svoji malou holčičku. Protože Martin chodil ráno do práce zívající, zeptala jsem se další kolegyně, jak dlouho to noční vaření kakaa už trvá? A ona se rozesmála. „No, tak si to spočítej, protože jeho holce je teď čtrnáct.“