Neberte babičkám vnoučata

Generační soužití dnes sice není v módě, ale to ponožky v sandálech taky ne a přitom je mnozí nosíme.

S nadsázkou řečeno: babičky máme proto, aby nám nadržovaly, když se hádáme s rodiči. Ale taky na spoustu dalších užitečných věcí. Babička dovede poutavě vyprávět o době, kdy ještě neexistoval televizní ovladač, před samoobsluhou nestály pojízdné nákupní košíky, kdy bylo slušné nahlas zdravit sousedy, žvýkačka stála korunu a Miloše Kopeckého bylo možno ve vinohradském divadle vidět na živo, jak hraje Richarda III.

I když dnešní babičky nevyšívají na kapesníky monogramy a nevětrají na čerstvém povětří proužkované duchny, ale píšou e-maily, volají mobilem, mají trackingové hole a v koupelně spoustu serepetiček proti vráskám, přesto jsou pro děti svých dětí něčím velice důležitým a naprosto nezastupitelným. Babičkám totiž záleží na rodinné sounáležitosti, správné babičky rodinu stmelují a jejím příslušníkům dovedou v pravý čas hodit záchranný kruh jistoty. Babičky jsou dnes sice pracovně aktivní a veskrze moderní ženy, ale jedno mají společné. V přítomnosti vnoučete jihnou a odkládají povinnosti, protože vědí, že čas strávený v jejich přítomnosti jim nemůže nic vynahradit. A nic neutíká tak rychle jako dětství těch, které milujeme. Než se rozkoukáme, je z roztomilého předškoláčka, který nám dává ruce kolem krku a štípanou pusu, uhrovitý puberťák, který nám dává najevo, že se k němu před jeho kamarády nemáme vůbec hlásit.

Babička poskytuje vnoučatům bezvýhradnou lásku, podporu, pozornost, toleranci a trpělivost. A do dětí tím zasazuje semínka citu, jistoty a bezpečí. Babičky a vnoučata zkrátka patří k sobě, je to vztah výhodný pro obě strany. Mají si totiž vzájemně co nabídnout. Babičky mají většinou víc času než rodiče, nebo si ho alespoň dovedou udělat, ale mají také nepřeberné životní zkušenosti, nadhled, dovedou posoudit, co je malicherné a co je důležité. Babičky umí hladit, konejšit, trochu rozmazlovat, hodně naslouchat a upéct kuře s nádivkou.

Žena se babičkou samozřejmě nerodí. Ale postupem času do této životní role dozrává. Být babičkou je odměna za rodičovství. A některá babička se obzvlášť povede. Třeba jako moje kamarádka Jitka. Má dva syny, dvě snachy, čtyři vnoučata a všichni spolu výborně vycházejí. Není jí zatěžko vymýšlet pro vnoučata programy, při kterých nemají šanci se nudit. Třeba hodit na záda batůžky a užít si společně něco zajímavého v terénu, vařit a péct jim dobroty, pořádat krásné narozeninové oslavy a mikulášské nadílky… Kamarádka samozřejmě není vnoučková závislačka. Kromě těch svých mrňousků miluje i pěší turistiku, svého jezevčíka, výlety s přáteli s podobnými zájmy… Ale když se babička takto aktivně a s láskou věnuje dětem od narození, nemůže se jí dost dobře nedotknout, když se dvě z vnoučat odstěhují s rodiči dvě stovky kilometrů daleko. Já vím, Vysočina není Austrálie. Ale stejně něco krásného nevratně končí. I při vší úctě a toleranci k právu mladých vybrat si domov kdekoli jim je libo, musí to hrozně moc bolet. Facebook nemůže nahradit pohlazení, videokamera přitulení, fotografie společný nedělní oběd. Vztahy na dálku mají svá oklešťující pravidla, jinak to nejde. Už není možné přijet pohlídat večer vnučky, když se mladí rozhodnou vyrazit na poslední chvíli do kina. Už nelze zavolat v sobotu dopoledne snaše, že nemusí vařit oběd a pozvat všechny jen tak na čerstvé jahodové knedlíky, nebo na očesání zralého rybízu.

V této souvislosti není daleko k myšlence, že dřívější vejminek měl něco do sebe. Staří rodiče se v blízkosti dospělých dětí cítili v bezpečí, a častější setkávání s vnoučaty posvěcovalo zdravou rodinnou kontinuitu (podle výzkumu vedeného před pár lety oxfordskou univerzitou se prokazatelně objevuje u dětí, které jsou v užším kontaktu se svými prarodiči, méně emocionálních i výchovných problémů.). A děti už odmalička věděly, že život prochází přírodou danými fázemi, že neexistuje věčné mládí, že postupně všichni stárneme a je to ta nejpřirozenější věc. Časté setkávání s prarodiči v dětech zcela samozřejmě podporuje budování úcty k šedinám, jejich prostřednictvím si uvědomují, jaký byl svět ještě před tím, než se narodili jejich rodiče, že vše důležité se neodehrává pouze od data jejich vlastního narození. Vštípí si důležité poznání, že kdyby nebylo prarodičů, nebyli by ani jejich rodiče, tudíž by se ani ony nemohly narodit.

Stovkami let osvědčený model generačního soužití je nám dnes však vzdálený jako hloubení pasti na mamuta. Vzpomínám, jak si kdysi můj děda liboval, že nelituje ženitby v mladém věku. Argumentoval, že jen tak si mohl užít nás vnoučat i pravnoučat až do naší dospělosti, sledovat, jak vstupujeme do života a jak si v něm vedeme. Děda měl bohatý, poctivě naplněný život, ale na jeho sklonku si ze všeho nejvíc považoval toho, že nás vnoučata viděl vyrůstat.

Tohoto zamyšlení jsem se nedopustila jen kvůli kamarádce, o níž koneckonců vím, že ona novou situaci zvládne a najde si způsob, jak zůstat vnučkám co nejbližší. Ale poslední dobou jsem nezávisle na sobě vyslechla shodou okolností několik příběhů svých přátel a známých, kde hlavní roli hrálo odloučení od vnoučat. Nejčastěji šlo právě o přestěhování. Ve dvou případech dokonce na jiný kontinent. Vyslechla jsem i příběh, kdy si snacha postavila hlavu a babičce znemožnila kontakt s vnoučaty prostě jen tak. Manželovi řekla, že přednostní právo na vnoučata má mít jen babička z matčiny strany, tedy její matka. Že otcova máma je vlastně navíc, a její role ve styku s jejich dětmi je nedůležitá, ba zbytečná. Syn nechtěl mít doma problémy, tak na toto rodinné uspořádání nakonec přistoupil a svoji maminku odstavil na vedlejší kolej.

Co říct na závěr? Snad jen to, že možnost být součástí života malého dítěte - pokračovatele vlastního rodu - je tím nejcennějším, co zralý věk přináší. Vnoučata jsou pro prarodiče přirozenou radostí a rodiče dětí by na to měli dbát především. Třeba už jen proto, že narození vlastního dítěte není jen prvním krokem k rodičovství, ale souběžně s tím i k prarodičovství.

P.S. Pokud se vám můj článek zdá genderově nevyvážený, pak vězte, že proti dědečkům zhola nic nemám a roli obou prarodičů považuji za stejně významnou, ale když kamarádka dědečkem není, je fakt babičkou. :-)