Když řidič autobusu za jízdy telefonuje, stává se potenciálním hromadným vrahem

Nestoudnost, s jakou řidič autobusu v městském dopravním chaosu popadl zvonící mobil a začal si za jízdy vyřizovat hovor, vyrazila většině cestujících dech.

Stalo se to tuto středu. Jela jsem do Kralup nad Vltavou a na nádraží byl místo vlakové soupravy přistavený autobus. Cestující, kteří do něj právě nastupovali, si mezi sebou povídali něco o výluce na trati. Většinou byli rádi, že jede aspoň něco a stihnou přípoj na Prahu. Když jsme o 20 minut později před kralupským nádražím autobus opouštěli, nejednoho z nás napadlo, že kdyby nám býval výpravčí rozdal koloběžky, dostali bychom se do cíle taky a ještě si ušetřili nervy.

Větší část jízdy jsme měli za sebou, město už bylo na dohled, když šoférovi začal vyhrávat mobil. Nestoudnost, s jakou ho popadl, začal si za jízdy vyřizovat hovor a zbytek cesty odřídil jen pravačkou, vyrazila většině cestujících dech. Já jsem měla pocit, že déja vu přece jen existuje. Tohle už jsem přece zažila. A dokonce se stejným autobusákem. Po zhruba roce a půl už jsem na to skoro zapomněla, ale teď je to tu zase.

Tehdy taky nastala výluka na trati, taky dráhy poskytly náhradní autobusovou dopravu a taky za volantem seděl tento pán. Jak se snažil dohnat zpoždění, jel s námi tak rychle, jako by ho v cíli čekal notář s dědictvím po strejdovi. No dobrá, to by se dalo pochopit, jenže ten mobil u ucha a halasné vyjednávání jakéhosi kšeftu, jak za týden dopravit nějakou skupinu lidí odněkud někam, to se nám cestujícím nezamlouvalo. A bodejť by ano, když si to s námi řidič po silnici všelijak šněroval, až přejel zastávku a musel zacouvat zpátky. Seděla jsem vepředu a přestávalo se mi to líbit. Slyšela jsem, jak za mnou cestující ševelivě reptají, ale nahlas jsem promluvila jenom já. Řidič se totiž při výjezdu ze zastávky právě chystal vzít další telefonát. „Pane řidiči, doufám, že ten mobil nezvednete.“

„Cože???“ vyštěkl mým směrem a do telefonu vesele pozdravil. „Vy nevíte, že za jízdy nesmíte telefonovat?“ pokračovala jsem celkem statečně.

„Starejte se vo svý a nevotravujte mě,“ řekl mi vztekle.

Protože už jsme skoro vjížděli ze zastávky na silnici, stihla jsem ještě honem odvětit, že se o sebe právě starám, protože v tom autobusu s ním jedu taky.

Fakt je, že teď se neurvalý šofér zachoval podle předpisů. Protože za jízdy s cestujícími nesmí hovořit, tak na moji argumentaci už nereagoval. No, ani nemohl, protože právě volajícímu sděloval: „Ále, to nic, jen povídej, to mě tady votravuje jedna...“ Jakou lichotkou mě počastoval nevím, protože jsem v tu chvíli vypnula příjem.

V letním vydání časopisu Human Factors, který vydává Společnost pro lidské chování a ergonomii (The Human Factors and Ergonomics Society), byly v roce 2006 publikovány výsledky výzkumu, který se zabýval právě telefonováním za jízdy. Závěry jsou až zarážející. Věděli jste, že telefonování za jízdy lze co do rizikovosti srovnat s jízdou pod vlivem alkoholu?

Při současném řízení a telefonování totiž dochází k překračování mentální kapacity řidiče, jehož mozek je schopen pojmout v jednom okamžiku pouze omezené množství informací. A informace, které jsou nad rámec aktuální mozkové kapacity, nejsou zpracovány. Je to stejné jako jízda po třech „dvanáctkách“ u mužů. U žen na stejný stav stačí jen dvě až tři „desítky“!

Ale co, výzkum sem, výzkum tam, pro tento účel by mělo stačit, že právo hovoří jednoznačně: Zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích se telefonování za jízdy věnuje v § 7, odstavci 1, písm. c), kde je uvedeno: „Řidič nesmí při jízdě vozidlem držet v ruce nebo jiným způsobem telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení.“

No prosím. Rok se sešel s rokem a já se už podruhé ocitám v područí suveréna, který si myslí, že cestující jsou jeho rukojmí. Vjíždíme na kruhový objezd a on si k uchu přikládá sluchátko znovu. Nevypadá to, že by někomu – kromě nás cestujících – šlo v tu chvíli o život, protože řidič hovoří takřka lenivě. Zkrátka jako někdo, kdo má právě dost času a potřebuje si ukrátit dlouhou chvíli. Rychlá zatáčka vpravo, přechod pro chodce, další zatáčka vpravo, další přechod pro chodce, zatáčka vlevo a jsme na místě. Řidič zmáčkne čudlík a zatímco bez zábran pokračuje v telefonátu, vypouští rukojmí – pardon, cestující – ven. A víte, co ti lidé při vystupování z autobusu dělají? To byste neuhodli. Panu řidiči za riskantní jízdu nespílají, ale pěkně jeden po druhém ho zdraví. Dokonce i ty dvě penzistky, které se před chvílí na sedadlech za mnou bezmocí div nemodlily. Ovšem každé to nashledanou zůstává bez odpovědi. Šofér nikoho neuzná hodným odpovědi. Ani nemůže. Ještě stále telefonuje.

A já, pokud se ve stejné situaci ocitnu nedejbože někdy příště, budu na výpravčím radši loudit tu koloběžku.