Jak se cyklisté vozí vlakem - někdy je to potřeba. Zkombinovat cestu na výlet zčásti po svých šlapkách, zčásti vláčkem - záleží na tom, jaký si cyklista zadá program a cíl. Je to různé. A někdy si ve vlaku lze i odpočinout.
Po delším výletě na Rokštejn jsem měla našlapáno přes 30 km a zvolila si cestu nazpět vlakem. Hlavně jsem potřebovala stihnout svoji noční směnu. Do Přímělkova, do železniční stanice, jsem dobloudila, celá uřícená, umyla si nohy od bahna a pak přijel vlak
Hned mi přišlo, že je nějaký podivný. Očekávala jsem modrý "kolařský vlak", ale vagony byly červené a vysoké. Otevřu první dveře - nejsou pro kola. Otevřu další dveře - opět nejsou pro kola.
Paní průvodčí mne informovala, že další vagón je pro kola. Otevřu dveře - tam 4 schůdky vzhůru. Paní průvodčí mne ujistila, že to je ten správný vchod do vagonu pro kola.
Nezbylo než se tam s kolem natlačit. Kolo váží asi 12 kilo.
Korpulentní paní průvodčí se mi snažila s kolem pomoci, tlačila zezadu. Profil dveří byl ovšem tak úzký, že se tudy vešlo buď kolo bez cyklisty - nebo cyklista bez kola !
Při tom tlačení se samozřejmě roh řídítek zaklesnul za nějaké madlo, tak zase couvat a znovu.
Stojany nebo upínání na kola ve vlaku jsou vysoko asi tak 170 cm nad zemí. Většinou ani průvodčí nevědí, jak se tam kolo dá připnout nebo jak stojan použít. A tak jsem stála a kolo držela celou cestu.
Některé rychlíky také mají kolařský vagón, ale to je to samé - schody a vysoké stojany.
A cyklista zaplatí do posledního haléře.
