Život Křiváka - Kapitola 5.

Můj pokus napsat příběh obyčejného mladého kluka. Snad to bude někoho bavit a třeba se i zasměje. 

A je tady pátek. Vstal jsem po sedmé a hned vycítil takovou tu nervozitu, když se jde někam poprvé. Přirovnal bych to k návštěvě zubaře. V kuchyni mám připravený hadry do práce. Radši tam dorazím ve tři čtvrtě na devět. Hned, jak jsem vlez do restaurace, zahlíd mě provozák Lukeš a už si to mířil přímo ke mně. „Dobrý den. Tak pojďte, ukážu vám šatnu a vaši skříňku.“ Šatna byla za kuchyní. Vypadalo to, že je společná. Hodil jsem se do gala a vyrazil na plac. Tam už na mě čekal Lukeš, s mojí novou kolegyní. „Tak abych vás seznámil. Tohle je Arnošt Modřanský a tohle Marie Hrubá, naše Maruška. Doufám, že si budete rozumět. To, jak si rozdělíte práci, nechám na vás“ a zmizel někam dozadu. Marie mně podala ruku a pronesla: „Tak snad nám to bude spolu klapat, fešáku. Začneš ve výčepu, já budu na place a kasírovat. Pokud bude narváno, tak si rozdělíme stoly. Teď pojď, ukážu ti pípu, sklep a presovač. Potom tě vezmu do kuchyně a seznámíš se s personálem. Jo a tykej mě, zní to blbě, když si dva kolegové vykaj.“ Vypadala velmi dobře, hádal bych jí tak ke čtyřicítce. Pěknou postavu a hustý blond vlasy, střižený na mikádo. Během půl hodinky mně všechno ukázala a já začínal mít dobrej pocit. Chovala se příjemně, pochopil jsem takřka vše a teď už mě čekala jen seznamovačka v kuchyni. Marie tam už na mě čekala. Zavolala všechny a spustila. „Tak tohle je můj novej kolega na place a vlastně teď i váš. Jmenuje se Arnošt, tak na něj buďte hodný.“ První mně podal ruku obrovskej chlap, mohlo mu bejt něco málo přes padesát. „Ahoj, já jsem Leoš Strejc, hotelovej šéfkuchař. Všichni mě tady říkaj Strejdo. Jakmile se pochlapíš se zápisným, můžeš mě tykat.“ Byl jsem rád, že je to sympaťák a ne nějakej morous, kterej rozlišuje mladý a starý. Po jeho pravici stála moc hezká ženská, menšího vzrůstu. „Tak tě tady vítáme, já se jmenuju Sabina, zastupuju tady Strejdu, s kterým děláme přes obědy spolu a jinak se střídáme. Je to docela zabíračka, ale ve všední dny máme dost pomocných sil z hotelovky. No, a aby to bylo kompletní, tak tohle jsou naše pomocnice, bez kterých bychom se tady asi zbláznili. Tahle okatá blondýna je Galina a tohle je Nina. Asi jsi podle jmen poznal, že jsou z Ukrajiny. A ještě něco. Kdybych se ti náhodou líbila, tak máš smůlu. Já jsem totiž na holky“a usmalá se záhadně. Zarazila mě její upřímnost. Známe se sotva deset minut a už se takhle svěřuje. Ale třeba je to lepší, než se to potom dozvídat od někoho jinýho. Tak a mám to za sebou. Za chvilku budou chodit první hosté na obědy. To abych se začal učit ceny z nápojáku a jídeláku. Kolem jedenácté už bylo docela narváno. Maruška lítala a já se za výčepem taky zrovna neflákal. Když jsem se ve volný chvilce zeptal, kolik se tak za den prodá obědů, nemoh jsem uvěřit. Prej někdy i třista. Odpoledne je už klid a večer chodí hlavně hoteloví hosté. Okolo jedný hodiny už to byl takovej nápor, že jsem začal na plac chodit taky. Můj první host byl takovej starej dědula, hodně přes sedmdesát. Sed si k malému stolku pro dva, slušně pozdravil a požádal o jídelní lístek. Když jsem mu ho dones, nasadil si brejle, které vypadaly jak popelníky. Tak silný měl dioptrie. „Tak panáčku, dal bych si tu pórkovou polívčičku, potom filátko s kaší a malé pivko“ povídá dědula. Asi po dvou hodinách, kdy už měl v sobě další tři piva, na mě zase mává. „Co takhle doutníček? Nebyl by?“ Donesl jsem mu doutník, zapálil a povídám Marušce: „Viděla jsi tady někdy toho dědulu? Mně se nějak nezdá. Začal obědem, pak pár piv a teď už doutníček. Hlavně, aby měl peníze. „Nikdy jsem ho tady neviděla. Jestli si bude ještě něco objednávat, tak ho zkasíruj, když tak mu řekni, že se střídaj směny.“ Asi po půl hodině vidím, jak na mě děda zase mává. „Pane vrchní! Jakou pak máme skotskou?“ usmívá se na mě zažloutlýma zubama. „Než vám ji donesu, pane, budu vás muset požádat o zaplacení, budeme střídat směny“ a vyndávám kasírku. „A do prdele! Už je to tady“ nevěřím vlastním uším. „Copak je za problém, pane! Vy nemáte peníze?“ snažím se vypadat přísně. „No, nemám. Co budete dělat?“ říká vyděšeně, až mě je ho trochu líto. Šel jsem za Maruškou a vysvětlil ji situaci. Její reakce mě docela překvapila. „Tak to máš pěkný, první host a hned bez peněz. Víš co? Zkus to vyřešit sám, aspoň uvidíme, co v tobě je.“ Šel jsem zpátky za dědouškem a povídám: „Tak pane, dejte mně občanku a budeme volat policajty.“ Dědu má věta vystrašila. „Prosím, policajty ne. Tady máte občanku.“ To co mě podal, jsem ještě v životě neviděl! Velký červený průkaz o několika stránkách. Zalistoval jsem a zjistil, že dotyčný má jméno Josef Brousil, je mu 77 let a bydliště má v Pardubicích. Další zjištění už nebylo tak dobré. Platnost průkazu končila 14. dubna 1988, tedy před 25 lety. „To si jako děláte srandu? Máte tady útratu za 360 korun a já to rozhodně ze svého platit nebudu. Prostě si ty peníze sežeňte, jak chcete, nebo zavolám policii!“ „Dobře, tak zavolejte četníky. Stejně to nijak nevyřeší. To už znám“ a v klidu se usmál. To už na mě bylo moc a začínal jsem bejt naštvanej. A tak povídám: „Fajn pane, policajty volat nebudu, ale koukám na ten váš prsten, co máte na ruce. Tak ho koukejte sundat a budeme srovnaný.“ Host se na mě podíval a v klidu pronesl: „Ten prsten nosím padesát let a rozhodně si nemyslím, že by šel sundat“ a opět se tak pobaveně pousmál. Už jsem toho začínal mít plný zuby. „No, jak myslíte. Však v kuchyni najdu nějakej nástroj, kterým to půjde sundat. To ho dost vystrašilo, jelikož vyvalil oči a pokoušel se prsten sundat. Marie všechno z povzdálí pobaveně sledovala.  „Kam jdeš? Snad ne pro sekeru?“ V kuchyni jsem našel Leoše. „Strejdo, pučíte mě na chvilku sekáček na maso?“ „No jasně Arny. Copak, chystáš se nám naporcovat maso?“ Asi už od Marie věděl, co mám za problém a sekáček měl už připravenej. Vrátil jsem se na plac, sednul si naproti dědovi a začal si se sekáčkem na maso hrát. Věděl jsem, že se s penězi můžu rozloučit, tak proč ho aspoň trochu nepovodit. Dědek začal bejt nervózní a poprosil, jestli může na záchod, že prý, když se prst namaže mýdlem, prsten povolí. Jen co odešel, od dveří do kuchyně se ozval smích. Všichni tam stáli a slušně se mým trápením bavili. Můj host už zase seděl u stolu a mával na mě. „Pane vrchní, mě to nejde sundat“ a ukazoval zarudlej prst. „Víte co. Dám vám telefonní číslo na svou sestru, vy jí zavoláte a ona pro mě přijede a zaplatí útratu.“ Z kapsy vyndal papírek, na kterým bylo napsaný číslo. Vzal jsem si ho a šel zavolat do kuchyně. „Haló“ ozvalo se na druhém konci. „Dobrý den“ povídám slušně. „Vy jste sestra pana Josefa Brousila?“ „Dobrý den. Tak kdepak ho zase máme, dědka jednoho? Tady psychiatrická léčebna Havlíčkův Brod. On nám pan Brousil zase zdrhnul. To nám dělá tak čtyřikrát do roka. Dejte nám adresu a my tam pro něj přijedeme a vše srovnáme.“ Na to, jak mě dědek vypek, jsem nechtěl bejt hajzlík a rychle jsem zavěsil. Všichni z kuchyně můj telefonát slyšeli, a když jsem jim převyprávěl  o co šlo, a že jsem se dovolal do blázince, tak bylo o zábavu postaráno. Leoš dokonce objednal další pivo pro dědka na svůj účet a Sabina vyhlásila slóžo na jeho útratu. Prej, abych neměl svůj první den v práci zkaženej. Večer před zavíračkou jsem pro všechny objednal drink, jako zápisný a proběhla i tykačka s Leošem. Nakonec jsem byl rád, že se ten děda objevil. Díky němu se strhla zábava a já tak měl svůj první pracovní den o dost lehčí.