Život Křiváka - Kapitola 27.

Můj pokus napsat příběh obyčejného mladého kluka. Snad to bude někoho bavit a třeba se i zasměje.

Kromě majitelů se vlastně u Kacafírka nezměnilo skoro nic. Štamgasti zůstali stejný, klientela, která chodila na obědy taky a tak byl jeden den jak druhej. Ráno byl sraz v osm, Mirka se pustila do vaření, ukrajinka do úklidu a já vyrazil pro pečivo a čerstvou zeleninu. Po pár týdnech mě Mirka zasvětila do vaření a tak jsme se začali po týdnu střídat. Kdo byl na kuchyni, makal do 15 hodin a měl volnou sobotu a neděli a to se pořád točilo. Ze zisku jsme si nechávali pro svou potřebu jen na to nejnutnější a tak se nám dařilo měsíčně splácet skoro 50 tisíc. Všechno šlapalo jak má a vypadalo to, že půjčka bude brzo splacená. Ale jednoho dne, pár minut po otvíračce, vešla do hospody žena, prokázala se hygienickým průkazem a už to začalo. První problém byl, že nemáme všechny hotovky v tepelném stavu, pořádnou sodu nám dala za zmražený maso, hrozně se divila, že nemáme místnost na škrábání brambor a zeleniny, zkritizovala špatné odsávání a největší problém nastal, když chtěla vidět šatnu, koupelnu a wc pro personál. Neměl jsem moc možností něco vokecat a má snaha uplatit ji dvoulitrem vyšla naprázdno. Byla neoblomná a sepsala protokol o návštěvě. Snažil jsem se s ní promluvit, že to máme pronajatý teprve pár měsíců, že splácíme dluhy a když nám zavře kuchyň, tak jsme v hajzlu. Vůbec ji to nezajímalo. Když jsem podepisoval protokol, věděl jsem, že nám nic jinýho nezbejvá, než zavolat Štumpfovi a začít řešit nové starosti. Při odchodu ještě pronesla, že až budou problémy odstraněny, mám se dostavit na hygienický úřad a ona osobně dorazí na kontrolu. Mirce bylo opět do breku, ale náladu ji trochu zvednul Štumpf, kterej přijel půl hodiny po mém zavolání. Když si přečetl protokol, napil se kafe a spustil: „No co mám s váma dělat? Pořád splácíte a na investici nemáte. Problémy v kuchyni jsou prkotina, ale odsávání a šatny se sociálkama něco budou stát. Já to zaplatím, seženu řemeslníky a polovinu z celé investice mě budete splácet. Viděl bych to tak 5 tisíc měsíčně k nájmu za hospodu. Co říkáte?“ Stejně nám nic jinýho nezbejvalo a nebejt Štumpfa, tak nevím, jak by to dopadlo. Na hospodu se dala cedule „Z TECHNICKÝCH DŮVODŮ ZAVŘENO“ a Štumpf slíbil, že se začne hned, jak mu jeho projektant dodá výkresy. Nevím, jak to dokázal všechno zařídit, ale za deset dnů bylo v hospodě odsávání, vzadu za hajzlama přistavená místnost se sprchou a záchodem a vedle ní menší šatna. Za kuchyní přibyla malá místnost, kde se měla zpracovávat zelenina a navíc ješte nechal předělat starý záchody. Dokonce sehnal starou vyhřívanou vanu na jídlo, která udržela všechno v teplém stavu. Ještě větší překvapení nás čekalo, když oznámil, kolik mu budeme splácet. Měsíční nájem byl 30 tisíc a Štumpf nám oznámil, že po dobu jednoho roku budeme platit 35 litrů. Takže nás to stálo 60 tisíc. To docela šlo, čekal jsem o hodně víc. Hlavně, že se mohlo otvírat. Ještě ten den jsem zajel na hygienu a ukecal tu samou paní, aby přišla už druhej den. Jeden známej kuchař mě poradil, že zmražený maso v mrazáku obejdu tím, že na mrazák nalepím cedulku s nápisem „PRO VLASTNÍ SPOTŘEBU“ a tak byl jeden z mrazáků jako soukromej. Druhý den ráno přišla hygienička a nestačila se divit. Nenašla jediný problém, jen u cedule na mrazáku pronesla: „Neříkal jste, že podnikáte pár měsíců? No koukám, že se učíte rychle.“ Měla ale dobrou náladu a tak jsem se opatrně zeptal: „Můžu se vás na něco zeptat? Když jste tady byla poprvé, to byla náhoda, nebo vás sem někdo poslal?“ Jen se pousmála a pronesla: „Na to vám nebudu pane Modřanský odpovídat, ale když už jsme u toho, kde tady máte záchody?“ Vůbec jsem její odpověď nechápal, kór když moc dobře věděla, kde záchody jsou. Začal jsem tomu rozumět, když jsem viděl, jak před odchodem na wc sáhla do kabelky a na stůl vyndala nějakou složku. Hned jak zašla za roh, otevřel jsem ji a koukal na papír, na kterým byla napsaná stížnost na naší hospodu. Historka o tom, jak někdo dostal po obědě u nás salmonelózu, jak jsou smradlavé záchody a že žádá vyšetření a potrestání. Když jsem se dostal až na konec, nemohl jsem uvěřit svým očím. Podepsaná byla Jarmila Novotná. Ta kráva kuchařka na nás tu hygienu poslala. Ukázal jsem to rychle Mirce a zavřel složku. Hygienička se vrátila ze záchodu a sepsala novej protokol s povolením. Při odchodu ještě zamrkala a jen tak mezi řečí poznamenala: „Nic jsem vám neřekla. Nashledanou.“ Mirka to venku ještě pár minut rozdejchávala, pak přilítla do hospody, celá rudá a začala řvát: „Ta svině jedna, to jí nedaruju! Arny, musíme něco vymyslet. Přece to jen tak nenecháme?“ Začal jsem ji uklidňovat, ať vychladne a nalil jsem dva panáky, na oslavu, že zítra můžeme otevřít. Mirka napsala ceduli: „OD ZÍTŘKA ZNOVU OTEVŘENO!“ a já začal přemejšlet, co s tou Jarmilou. Tohle ji přece nemůže projít. Dny ubíhaly, všechno se vracelo do starejch kolejí a kromě odpoledne byla hospodá pořád plná. Na Jarmilu jsem skoro zapomněl a nebejt náhody, asi bych to poslal k vodě. Každej večer chodil na pár piv týpek, co prodával vedle na tržnici koření. Strojil se jak hipík, s nikým se moc nebavil a pořád čuměl do knížek. Když jsem mu jednou dával pivo, kouknul jsem co čte. Vypadalo to na nějakej atlas brouků a tak jsem se zeptal: „Vy děláte do hmyzu?“ Dostal jsem krátkou přednášku, že je to jeho koníček a že už se těší na léto, až vyrazí do přírody. „A myslíte, že existuje nějakej brouk, co vám rozežere celou zahrádku?“ Hipík se na mě se zájmem podíval a spustil: „No, jestli potřebuješ zlikvidovat záhony, nejlepší jsou na to mravenci, ale já osobně doporučuju samičku od běláska. Ta ti naklade tolik vajíček, že až se z nich vylíhnou housenky, žádná zelenina tam neporoste. K tomu bych přidal slimáky a máš pořešeno.“ Ani nevyzvídal, na co to potřebuju a když jsem ho požádal, že bych potřeboval velký množství, asi za měsíc, jen pronesl, že to nebude problém. Mirku jsem obeznámil se svým plánem. Ta nadšeně souhlasila. Jarmila se často chlubila se svou zahrádkou, někde v Bohnicích a přes sezónu tam trávila veškerej čas. Ta bude čumět! Musím počkat, až za pár týdnů zasadí a taky zavolat Kotlance, ta ji tam párkrát vezla z práce a určitě si bude pamatovat, kde to je. Hned, jak se oteplilo, jsem se pustil do akce. Jednoho dne mě hipík přines dvě tašky housenek a slimáků. Stálo mě to litr, ale co bych neinvestoval do pomsty. Po zavíračce jsem zavolal známého taxikáře a s Mirkou dorazil do zahrádkářský kolonie v Bohnicích. Mirka hlídala u cesty a já přelez plot. Jarmila to tam měla moc hezký. Záhonky pěkně upravený a všude pořádek. Bylo vidět, že ji to baví. No uvidíme, jak to dopadne. Po všech záhonech jsem pečlivě rosypal hmyz a zmizel. Nečekal jsem, že se někdy dozvím, jak to dopadlo a jestli si s tím Jarmila poradila, ale za pokus to stálo. O to bylo větší překvapení, když asi po měsíci přišel na oběd major Kvěch. Dělal na kriminálce, která byla od Kacafírka 5 minut pěšky a chodil na obědy tak třikrát do týdne. Vzal si na výčepu jídelák a povídá: „Tak co máme dneska dobrýho, ty jeden entomologu?“ Nejdřív jsem jeho narážku nepochopil, ale pak mě to začalo docházet. Kvěch se kamarádil s Jarmilou už za dob Kotlanky. Dávala mu větší porce a vždycky to komentovala, že nikdy nevíš, kdy se bude policajt hodit. Dělal jsem blbýho, že tu narážku nechápu. Kvěch moc dobře věděl, jak to bylo s odstupným i s tou hygienou a dal si to dohromady. „Tak ty nevíš? Já jen, že jsem potkal Jarmilu a postěžovala si, že ji nějakej hajzl zlikvidoval celou zahrádku a že musela všechny záhony vypálit. No nic, dám si výpečky s knedlíkem a se špenátem. Dneska grátis a už brouky nebudeme řešit.“ To byla výhodná nabídka a věděl jsem, že Kvěch své slovo dodrží. Když jsem to vyprávěl Mirce, byla nadšená a že to musíme pořádně zapít. Příští týden se měl vrátit Majkl z Austrálie, tak byla celá natěšená a že to oslavíme s ním. To ještě netušila, že si s Majklem padnu do oka a budu s ním trávit víc času, než on s ní.