Můj pokus napsat příběh obyčejného mladého kluka. Snad to bude někoho bavit a třeba se i zasměje.
Tak konečně pátek. Jsem domluvenej s Danym a Chezou, že vyrazíme po obědě a kolem čtvrtý budem v Žilině. Cheza je natěšenej, že se podívá do rodný vlasti a dokonce sehnal za slušnej peníz eura. Lístky jsme měli zaplacený přes net a tak sem si vyměnil 200 euro za necelých pět litrů. To musí stačit. Dany vzal svýho novýho golfa a mohlo se vyrazit. Ubytovali jsme se v hotelu Slovakia. Dvě noci vyšli každýho na padesát euro, což docela ušlo. Hotel vypadal jako lepší panelák, ale na pokoji bylo čisto a hlavně máme vše u nosu. Jak halu, tak centrum. Nechali jsme si věci na pokoji a vyrazili do města. Centrum Žiliny je nádherný a na každým rohu je bar nebo hospoda. Zapadli jsme do jedné z restaurací, která nás nalákala nápisem: „TRADIČNÍ SLOVENSKÉ SPECIALITY“. Obsluhovala nás nádherná černovláska, což mě potvrdilo, že slovenky jsou stejně nádherný, jako češky. Točili Zlatého Bažanta, hodně dobrý slovenský pivko. Cheza si dal polívku, kapustnicu s domácí klobásou a Spišské pirohy s bryndzou a slaninkou. Já s Danym šel do halušek s bryndzou a cibulkou. Asi v devět hodin jsme zaplatili a na doporučení servírky vyrazili do baru s názvem: „ U MODRÉ NUDLE“. Bar měl dlouhej pult a za ním byl malej parket na tancování. Na to, že bylo po devátý, praskal ve švech a šest servírek nestíhalo. Pití jsme dostali asi po dvacet minutách. Cheza objednal slovenskou specialitu „Karpatské Brandy“. Otočli jsme pár koleček a ještě před půlnocí odešli na hotel. Čekal nás parádní koncert a tak jsme se nechtěli zmazat. Vstávali jsme až před desátou a Dany navrhnul, že zajdeme do centra na oběd. Po včerejší výborný večeři jsme se domluvili, že poobědváme kachnu s knedlíkem a se zelím. Zašli jsme už do čtyř hospod, ale ani v jedný na jídeláku nebyla. Když jsme procházeli kolem jednoho průjezdu, zaslechl jsem dunivej zvuk tvrdý muziky. „Kluci počkejte, poďte se tam mrknout“ povídám a už jsem scházel po schodech, někam do sklepního prostoru. Přede mnou se objevila ohromná místnost. Tipoval bych, že se sem vejde tak 80 lidí. Na jedný zdi viselo plátno, na kterým zrovna pobíhal Bruce Dickinson, a já poznal jeden z hitů Iron Maiden. V hospodě bylo asi dvacet lidí, všechno metaláci, kteří jednoznačně dorazili do Žiliny za stejným účelem, jako my. Nějakej kluk s holkou stáli u jukeboxu, kterej byl napojenej na plátno na zdi. Začínalo se mě tady líbit. „Nedáme pár drinků ještě před obědem?“ zkusil sem navrhnout. „Já mám hlad jak vlk a strašnou chuť na tu kačenu“ odmítnul Dany můj návrh na trochu aperitivu. „Tak víš co Křiváku? My si zajdem na oběd a pak sem za tebou dorazíme. Podrž stůl, za chvilku tu bude asi narváno a moc se zatím nevožer“ pronesl Cheza a zavelel k odchodu. Sed jsem si ke stolu a rozhlížím se. Nad barem mě zaujala velká cedule s nápisem: „DNES AKCE – BAVORSKÉ PIVO – 1 EURO!“ Po chvilce dorazil pingl a tak sem si jednoho bavoráka objednal. Během minutky byl zpátky i s mým drinkem. Ferneta s tonikem jsem si jeden čas dával hodně a tady ho míchali fakt poctivě a ještě za pár kaček. Hospoda se začínala plnit a ke mně si přisedli dva kluci, o něco starší než já. Jeden se představil jako Janko a druhej se jmenoval Martin. Přijeli až z Bardejova. Oba na sobě měli triko Stratovarius a tak bylo jasný, o čem bude v příštích minutách řeč. Nemohli se shodnout, jestli jsou lepší starší desky, kde skládal ještě Timo Tolkki, nebo ty novější bez něj. Nakonec dali na můj názor, že se dá poslouchat oboje. Když dorazili Cheza s Danym, měl jsem v sobě už sedm drinků. Dany uviděl lístek a hned se do mě pustil: „Křiváku, ty hovado! Byly sme pryč tak hoďku a půl a ty už si to pěkně rozjel. Hlavně, abys byl schopnej ještě dojít do haly.“ „Buď v klidu, ještě dám pár kousků a pak až po koncertě. Viděls mě někdy na sračky při nějakým koncertě?“bráním se v klidu. Kluci se seznámili s Jankem a Martinem a tak začla dlouhá debata o tom, co je novýho v metalovém světě a jaký kapely má kdo rád. Hospoda byla zaplňená do posledního místa, u jukeboxu někdo pořád pouštěl klipy a atmosférá byla neskutečná. Tak nějak si představuju strávený den volna. Maximální pohodu narušila až zpráva o smrti kytaristy Slayer. Přišel s tím jeden z číšníků. Na internetu psali: „Ve věku 49 let, zemřel zakládající člen a kytarista skupiny Slayer, Jeff Hanneman. Příčinou úmrtí bylo selhání jater.“ Koho to sebralo nejvíc, byl Dany. Slayer jsou jeho oblíbenci a i dnes měl na sobě triko s nápisem: „REIGN IN BLOOD“. Musím říct, že Slayer mě dostali právě touto deskou a kromě „South of Heaven“, jinou neposlouchám. Díky této smutný zprávě se v hospodě strhla neskutečná pijatika a náš stůl nezůstal pozadu. Koncert měl začínat v osm a tak jsme se po šesté zvedli a vyrazili. Na cestu jsme se ani nemuseli ptát, stačilo jít s davem. Před halou jsem pochopil, proč jí slováci nazývaj „Korytnačka“. Střecha opravdu připomínala krunýř želvy. Chvilku po našem příchodu otevřeli vchody a tak sme chytli dobrej flek, hned pod pódiem. Čekat hodinu v plným kotli není žádný kafe, ale vždycky to stojí za to. Ten moment, kdy se zhasne, všechno ztichne a vám naskočí husí kůže, je nepopsatelnej. Kapela po krátkým intru nastoupila v takový formě, že sem se celej rozklepal. Kotipelto zpíval jak z partesu a nováčci ve skupině za ničím nezaostávali. Začlo se novou deskou a postupně došlo i na největší hity. Za ty dvě hodiny jsem musel sundat tak pět kilo a lilo ze mě, jako kdybych absolvoval maraton. Po koncertě jsme zašli do stejný hospody, ale hned u dveří nám oznámili, že fernet už došel. Dali sme pivko a já měl radost, že se koncert líbil i Danymu, kterej zrovna na melodickej metal moc není. O půlnoci nás napadlo, že si uděláme kolečko a v každým baru dáme jednoho panáka. V jednom jsme se seznámili s docela hezkýma holkama, takže těch frťanů bylo trošku víc. Dozvěděl jsem se, za kolik měsíčně dělá na Slovensku obyčejná prodavačka a jak líbá slovenská holka. Plat měla teda dost mizernej, zato jazykem uměla solidní věci. Škoda, že zůstalo jenom u toho. Ani nevím, v kolik jsme dorazili na hotel, ale už se pomalu rozednívalo. V neděli jsme vstali v poledne, zabalili věci, hodili je do auta a zašli do restaurace na oběd. Česnačka samozřejmě nemohla chybět a všichni jsme se shodli na kuřecím plátku s nivou a hranolkama. Na cestě zpátky Dany povídá: „Hele, kluci. Za pár dnů bude červenec, co kdybychom vzali holky a vyrazili někam k moři? Mluvil jsem o tom s Kamilou a docela se jí ten nápad zamlouvá.“ „Tak mě z toho vynechte pánové“ čertil se hned Cheza. „Já nebudu někde u moře lítat za malým prckem, na to teda zapomeňte.“ „Klid Chezo“ povídá Dany. „Kdo říká, že by Bobina brala prcka sebou? Kamča už to rozebírala s Vendy i s Bobinou a ta by dala na tejden mrňouse ke svý mamce. Co na to říkáš ty, Křiváku?“ „Jestli pojedete oba, tak já se tomu nebráním. Jak by se jelo?“ „Vzal bych od fotra Transita, tam je místa habaděj a v řízení se budeme střídat.“ Docela se mně ten nápad zamlouval, a když jsme s Danym začali hučet do Chezy, tak před Prouzovem byl už slušně nalomenej. Domluvilo se, že ve středu zajdem i s holkama ke Spratkovi a tam to všechno proberem a doladíme. Nechal jsem se vyhodit u Vendy a ta mě nakonec ukecala, abych zůstal do rána, tak si budu muset o hodinu přivstat a zajít domů pro věci do práce.
