UI pohádka: Verunčina Větroňka

Žasnu, co všechno dokáže ChatGPT, se kterým experimentuji. Pod jeho vlivem jsem napsal pohádku.  Je trochu o umělé inteligenci, trochu inspirována krátkou pohádkou, kterou mi UI napsala a zcela ilustrována umělou inteligencí......  

Bylo nebylo, stalo se v daleké budoucnosti daleko v Africe uprostřed pouště Sahara. Leskla se tam obrovská skleněná kopule a uvnitř žila prapodivná stvoření a rostliny. Tato stvoření se rodila ze snů a her malých dětí.

Ale ještě dávno před tím, než se Verunka narodila, bylo na světě strašně moc pohádek a všechny zářily množstvím krásných barevných obrázků. Tatínci, maminky, babičky ani dědečci nevěděli jak si všechny ty pohádky z celého světa zapamatovat a tak postavili obrovský chytrý počítač, který se příznačně jmenoval Velká Pohádková Hlava. No a té stačilo, aby každá holčička nebo chlapec jen pomyslel na pohádku jaká by se mu líbila a Velká Pohádková Hlava mu ji poslala.

Tak šel čas a jak se Velká Pohádková Hlava každý den učila z fantazie nespočet dětí pořád víc a víc, poradila tatínkům, jak postavit skleněnou kopuli s kouzelnou postýlkou. Postýlka je určena jen pro jedno dítě, které když se v ní vyspí, tak na druhý den se narodí stvoření nebo rostlina ze snů dítěte. A stvoření pak žijí a hrají si uvnitř chráněné kopulí.

Verunčina babička věděla, jak je její vnučka šikovná, výjimečná. Jak stále hýří nápady na co si hrát a vydrží si s babičkou užívat celý společný den. Přihlásila ji tedy do Velké rady Pohádkové kopule, aby Verunka dostala souhlas a mohla jednu noc spát v kouzelné postýlce. Stalo se.

Když Verunka usínala v kouzelné postýlce, byla ještě plná zážitků jak si hrála s babičkou. Celý prosluněný den byly spolu na babiččině chatě. Tam to měla Verunka ráda. Když přijížděli, už z dálky hrál všemi barvami větrník připevněný vysoko nad štítem chaty. Byl takovým majákem babiččiny chaty a všichni osadníci v okolí podle něj věděli odkud vítr fouká.

Jak to všechno dopadlo?. Verunka se ráno probudila a kolem ní vesele vyváděla opička Větroňka. Byla to totiž opička, která měla místo hlavy Verunčin oblíbený barvami hýřící větrník.

Moc nerada se s Větroňkou loučila. Ale taková jsou pravidla. Stvoření, která se narodila z dětského snu pod kopulí ji nesmí opustit.

Jak šel čas, Větroňka byla mezi stvořeními velmi oblíbená, protože byla živá a chytrá po Verunce, z jejíhož snu se narodila. Ze začátku byla polichocena jak ostatní stvoření chválila její pestré barvy větrníku. Později si ale byla stále víc jistá, že má nějaké poslání. Že větrník určitě neslouží jen pro ozdobu.

Vynikala zvídavostí a časem zjistila, že větrník potřebuje vítr. Co to je? Jak to vypadá? Pod kopulí samozřejmě žádný nebyl.

Využila tedy nepozornosti správce kopule a utekla ven do pouště. Hned jak potkala první karavanu velbloudů se ptala beduína, kde je vítr? Tady v poušti není, dočkala se odpovědi. Musíš jít na sever, kde je velký prales. Tam možná vítr fouká.

Po strastiplné a vysilující cestě došla do pralesa. Hodně jí to připomínalo život pod kopulí. Prales byl totiž plný různorodých zvířat a rostlin, jako by je vytvořila něčí fantazie.

Přetěžké bylo hledání v pralese. Listy větrníku jí zavazely v hustých porostech. Duhové barvy upoutávaly pozornost dravých zvířat a občas jen tak tak unikla nebezpečí. Když konečně zahlédla pralesního indiána nedočkavě vyzvídala, kde je vítr. Tady uvnitř obrovského pralesa nikdy nefouká. Musíš na jih, až dojdeš k moři. Tam určitě fouká.

Uběhl dlouhý čas a mnoho dobrodružství než se Větroňce konečně podařilo dostat až na jižní cíp pralesa. Držela se na vrcholku posledního vysokého stromu pralesa. Pod ní bylo krátké pobřeží s nízkými porosty a pak už jen širé smaragdové moře. Tam poprvé poznala, co je to vítr. Opojné proudění po tváři, bláznivé třepetání barevných listů větrníku a všehochuť vůní, jak je vítr přinášel z celého světa.

Vyrušil ji křik domorodých dětí. Ty zahlédly její pestrobarevnou větrníkovou hlavu a toužily, aby slezla za nimi si hrát. Nakonec se stala Větroňka součástí domorodé vesnice. Domorodci viděli odkud fouká vítr a podle toho směrovali, kam vyjedou s kánoí na lov ryb. Místní šaman si vážil její pomoci, když mu pomohla určit správný vítr pro předpověď deště.

A chatrče se postupně začaly stavět tak, aby z dětské postýlky bylo vidět oknem na vrchol posledního vysokého stromu pralesa. To pro případ, kdy dítě bylo nemocné. Vždycky mu pomohl překonat bolístky pohled na veselou pestrobarevnou opičku Větroňku.