Hořící pochodně

V březnu a dubnu si budeme připomínat desetileté výročí od upálení dvou mladých lidí. Devatenáctiletý Zdeněk Adamec z Humpolce se upálil ve čtvrtek 6. března 2003 ráno na pražském Václavském náměstí, na protest proti neutěšenému stavu společnosti a iráckému válečnému tažení, do kterého byla naše vláda zapletena. V noci z 1. na 2. dubna 2003 se upálil na Karlovarské třídě v Plzni také jednadvacetiletý vysokoškolák, dobrovolný záchranář Roman Mášl z Prachatic.

Nebyli jediní, kdo ve snaze upozornit na problémy doby sáhli na svůj život. V této nové době ani v minulosti. Dnes se medializuje každý leden případ Jana Palacha, který se upálil 16. ledna 1969 v podstatě ze stejných důvodů. Nesouhlasil se vstupem vojsk Varšavské smlouvy a byl "bojovníkem za demokracii", kdybych ho měl charakterizovat slovy Václava Havla a mnohých dalších…

Nic proti historii, nechci zapomínat – můžeme debatovat o výkladu historie i o významu té či oné události a mediálním využití v každé době. Můžeme debatovat o tom, zda má vlastní dobrovolná oběť života smysl – dle mého názoru nemá.

Ale Palach je dnes i součástí ostrého politického střetu, ve kterém jde o víc - Palachův týden je využíván k antikomunistickým až extremistickým protestům, k protestům proti zvoleným zástupcům komunistů v krajích, vzešlých z demokratických voleb. Typický případ zneužití historické události pro potřeby vládnoucí garnitury…

Bude taktéž Adamcův a Mášlův "týden" využíván k protestům proti válečné agresi připravované v Sýrii? Nebo právě naopak? Bude v době výročí jejich smrti zahájeno válečné tažení spojenců? Spíše budou média o dvou mladých lidech mlčet. Nehodí se to. Nebudou po nich pojmenovány ani ulice, ani školy, nebudou ani památníky a muzea. Bude ticho. Tak alespoň my mlčet nesmíme. Ani o nich, ani o Sýrii…