Malý princ
Malý princ nemohl v tu chvíli skrýt svůj obdiv:
"Jak jste krásná!"
"Že ano," odpověděla tiše květina. “A přišla jsem na svět zároveň se sluncem…"
Je parné léto, které posvěcuje a plní přání. Dívám se na ni, je mimořádně krásný den a ona vypadá tak šťastně. Napůl sedí, napůl leží na zahradním lehátku, na očích sluneční brýle a čte tlustou knihu. Trávíme spolu hodně času a za tu dobu jsem k ní hrozně přilnul. Když občas na pár dní odjíždím, nemůžu si odvyknout, jsem bez ní bezradný, neumím spát sám.
Jsem houslař, přes dvacet let stavím kopie děl italských mistrů, obzvláště Guarneriho, což je v některých zemích velmi ceněná činnost a mně to přináší slušný příjem. Podařily se mi dvě věci - namíchat speciální lak, jehož složení má blízko k výtvorům velkých Italů, a průběžně se zásobit skvostným dřevem většinou z balkánského javoru, které tvoří charakter nástroje. Lak je velmi důležitý, neboť uchovává zvukovou kvalitu, ten, který jsem vyvinul, obsahuje různé pryskyřice, terpentýn, oleje, balzám i výtažky z pampelišek a tulipánů, a má charakteristickou vůni. Často jsme se s Irenou snažili určit čichem původ neznámých nástrojů z různých zemí, které jsem opravoval, a často se stalo, že jsme se nemýlili. Největší radostí však je slyšet zvuk linoucí se z mnou postaveného nástroje v rukou výjimečného hráče, což se mi několikrát podařilo. Sám nehraju moc dobře, ale čas od času si něco dáme společně s Irenou, houslový part ani klavírní doprovod nebývá v těchto případech náročný, ale společné zážitky z těchto večerů jsou pro náš vztah velmi důležité a obohacující.
Hvězdy jsou krásné, protože na nich je květina, kterou není vidět.
Začalo září, jeli jsme Gustavem Mahlerem do Vídně na zahájení sezóny filharmonie. To je pěkné, jak Evropani pojmenovávají vlaky po svých hudebních skladatelích, hezká tradice. V Rakousku jezdí ještě třeba Franz Schubert, v Německu mají Carla Maria von Webbera nebo Johannese Brahmse, v Polsku zase drandí Frederyk Chopin a u nás Antonín Dvořák s Leošem Janáčkem. Irena měla ráda zvuk klapajících pražců, nebyla velká klavíristka, ale Humoresku hrávala často. Tam ta dá da tam ta dá da... po černých klávesách. Houslisti to někdy hrají v G dur, aby ulehčili svým prstům a v přirozeném ladění křížková harmonie lépe vyznívá, ale Dvořák napsal Ges dur a věděl proč. Béčkové tóniny mají svou magii. Jako vlaky.
Vídeňští filharmonici jsou považováni za jeden z nejlepších orchestrů na světě a když hrají Mozarta - nejlépe ovšem s německým dirigentem - nikoho ani nenapadne hledat nějaké závady. Tak to prostě má být. Do krásného a skvěle akusticky vyřešeného Zlatého sálu Musikverein se vejde téměř dva tisíce lidí, ale můžete se tam cítit velmi komfortně i intimně. Držel jsem Irenu za ruku a měl zavřené oči. Tóny kreslily do mé duše otázky i odpovědi a nad námi svítily hvězdy plné neznámých květin. Vzepjetí a klid, halas a ticho, nádech a výdech. Geniální Pražská symfonie, Wolfi asi město na Vltavě opravdu miloval. Nebo to všechno způsobila krásná Josefína Dušková?
Koncert skončil, ale tóny v nás zůstaly. Šli jsme pomalu městem směrem ke Stephanplatzu, spustil se deštík.
„Musíme se schovat, pojď…“
„Nemusíme, nic nemusíme.“
„Sakra, Ireno, prší, támhle je hospoda.“
Chvíli se opájela padajícími kapkami, ale šla se mnou. Nebyla to hospoda, nýbrž Casino. Vešli jsme dovnitř, livrejovaný dveřník nám začal poměrně zbytečně pomáhat do dveří, vlastně proč ne, že ano?
„Problém“ - povídá ten chlap - „dáma je v pořádku, ale vy nemáte sako.“
„Nenosím saka, ale nevidím v tom problém“ - říkám já.
„Bez saka nemůžete dovnitř“ – zněla odpověď.
„Já ale nechci dovnitř, chci se jen schovat před deštěm.“
„Pane, my jsme Casino Royal a nikoli nádraží, prosím.“
„Já chci dovnitř“ – se ozvalo najednou. „Nemůžete mu půjčit nějaké sako?“
„To můžu, za padesát eur“ – řekla livrej.
„Cože, jste normální?“ – jsem se pokusil zasáhnout do děje.
„To je deposit. Peníze dostanete zpátky, až se budete vracet.“
Myslel tím – až se budete oškubán vracet, budete mít aspoň nějakou jistotu.
„Pojď dovnitř, prosím, já jsem nikdy nebyla v herně…“
Dal jsem chlapíkovi bankovku, oblékl jsem si cosi opravdu nevšedního a šli jsme po schodech vzhůru.
„Ale hrát nebudem“ – řekla rezolutně, když jsme dorazili nahoru - „Nemůžem takhle utrácet.“ Pohodila hlavou.
„Hrát teda budem, když už jsme tady. Stálo mě to padesát eur a mám na sobě erár z Rakouska Uherska. To si musíme užít.“
Vyměnil jsem sto eur za žetony a přesunuli jsme se k ruletě. Krupiér zrovna spustil hru, rozjuchaná kulička se drnčivě roztancovala po stole.
„Podívej, co máme“ – dal jsem jí do dlaně hrst žetonů. Udělala z nich sloupek a položila jej na stůl, tak nějak kamkoli.
„Ireno, nešil, nemůžeš dát tolik peněz na jedno číslo!“
Polekaně se na mě otočila a krupiér následně pravil – Konec sázek. Znělo to trochu pobaveně, ale nechtěl bych mu podsouvat schopnost prezentovat emoce. Každopádně žetony ležely na pětce a bylo jasné, že tam dlouho nepobudou, že za pár vteřin změní majitele, kulička se najednou točila tak nějak předvádivě, úplně cinkala nadšením nad nastalou situací.
Jenže padla pětka. Krupiér vyplácel výhry a Irena říká:
„Vyhráli jsme? Vyhráli? Myslím, že přestalo pršet, pojď už pryč. Vlastně mě to tady vůbec nebaví. A je tady špatný vzduch, budou ti zase slzet oči.“
Vrátil jsem se do pokladny s narvanými kapsami. Chlap, co mi před několika vteřinami vyměňoval žetony nechápal nic.
„My už musíme jít“ – říkám neutrálně.
„Přestalo pršet, víte?“ – přidala Irena.
Dole jsem vrátil sako a vyšli jsme ven, samozřejmě že pršelo, ale už to nějak míň vadilo.. Panebože, není úžasná?
"Chtěl bych vidět západ slunce…”, řekl Malý princ.
“Udělejte mi tu radost, nařiďte slunci, aby zapadalo...”
„Ferdo, já jsem ti říkal, že přijdu až večer, tak nešil. Problém je v tom, že ty mi asi nevěříš. A hlavně neposloucháš.
Odpovědí byl jen vyčítavý pohled.
Máme zlatého retrievera, jmenoval se stylově Lucifer, ale už dlouho jsme mu neřekli jinak než Ferda. Irena s tím začala, původně jsem protestoval, považoval jsem jeho překřtění za jistý způsob dehonestace, ale mýlil jsem se, jméno se k němu hodilo mnohem více. Chodíme společně na procházky, tohle léto téměř denně naší vyšlapanou cestičkou k zadnímu rybníku. Rád plave, přináší klacky i různé předměty, které mu házíme do tiché vody. Je dokonce schopen ponořit se pro kámen na dno, to jsem u žádného psa předtím nikdy neviděl. Irena s ním chodí někdy i sama, ale spíše spolu tráví čas na zahradě. Vypadá to, že rozmlouvají, někdy sedí na zemi proti sobě a on jí olizuje obličej. Ona se směje, odstrkuje ho od sebe, ale její duše zpívá. Mám rád tyhle dny, stojím v dílně u stolu s dlátem v ruce a oknem vidím našeho krasavce, jak divoce běží po zahradě a aportuje Ireně míčky, dojímá mě to.
„Ireno, Ferdo, pojďte dovnitř, za chvíli bude tma.“
„Nech nás, ještě chvíli, je krásně.“
„Ne, pojďte, dělám polívku.“
„Přines to sem. Budeme jíst venku, ano?“
No jistě, skoro vždycky udělám, co si přeje, těší mě to. A potom se mi často schoulí do náruče na lavičce, kterou jsem stloukl ze smrkových desek a několika špalků, které se mi na nic jiného nehodily.
„Mám ráda letní západy slunce, víš? Ležím na zádech, cítím teplo na tváři a vnímám, jak se pohybuje. Čelo mám už ve stínu a na ústa ještě svítí ta obrovská hřejivá hvězda, chtěla bych tak zůstat aspoň chvíli, ale za pár vteřin je to pryč. V nenávratnu. Já vím, že to tak musí být, čas je neúprosný, ale je to hrozná škoda. Chtěla bych to znovu a znovu.“
Ano, všechna přání jsem jí splnit nemohl.
„Jak to říkala ta liška?“
„Liška?“
„Malému princi.“
“Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné. To myslíš?“
„Ano. A taky říkala – známe jen věci, které k sobě připoutáme.“
„...když si mě ochočíš, musíš za mě přijmout i zodpovědnost.“
„Hrozně sis mě ochočil. A čas, který‘s chtěl věnovat svým růžím, jsi dal mně. Bojím se toho, protože bych už nedokázala žít bez tebe.“
„Nikdy tě neopustím, kolem nás dvou je něco, o čem ostatní nemají tušení. Nikdy jsem to nezažil a ani nezažiju. Nemůžu bez tebe být, víš?“
„Nevím, jestli to vím. Ale musím tomu věřit.“
Je opravdu krásné léto a ona vypadá tak šťastně. Napůl sedí, napůl leží na zahradním lehátku, na očích sluneční brýle a čte tlustou knihu. Malého prince – Brailovým písmem.
Zdenek Merta
Berme to vážně

Jsem hudební skladatel a spíše se mi vede, čímž chci zdůraznit, že toto není lamentace. Mí přátelé říkají, že kdybych se choval trochu rozumněji, bral by mě už kdekdo vážně. Tak jak nás vlastně berou? Například mocní a bohatí. Nebo stát, který různé segmenty tvorby subvencuje z principu. A co ti, které umění vůbec nezajímá?
Zdenek Merta
Divadlo a film

Poslední roky čtu velmi málo divadelní recenze. Do značné míry je to tím, že se mi zhoršil zrak a nenosím brýle, což se ukázalo jako výhodné - míň se rozčiluju. Ale jinak čtu, například včera hodnocení účastníků různých zájezdů na internetu, protože vybírám hotel pro výlet s dcerou k moři. Jsou to samozřejmě také individuální názory, podobně jako v umělecké kritice, ale nějak jim více důvěřuju, vypovídají o dojmu z pobytu bez ohledu na různé konotace a mají vcelku jasná kritéria.
Zdenek Merta
Informace

Všeho na světě je příliš moc. Dřív bylo moc akorát Číňanů a to se dalo vydržet, protože byli daleko. Dnes je moc všeho a Číňani jsou blízko. Nejhorší a nejlepší je na tom to, že je i příliš mnoho úžasných jevů, krásných věcí a žen - v tom posledním zmíněném případě to však nevadí.
Zdenek Merta
Sázka

Byli jsme (se Zorou Jandovou a Miroslavem Donutilem) před lety hosty posledních televizních Bolkovin, což reprezentovalo výlet do Olšan a velmi pěkně strávený den, cítil jsem se tam vždy jak v Jasné Poljaně. Semleli jsme kde co, účastníci besedy nás postupně opouštěli a nakonec jsme již pili jen ve třech – Bolek, producent Miloš Zapletal a já.
Zdenek Merta
Čím se lidi živí

To je neuvěřitelné. Když pomineme všechny druhy výroby předmětů, potravin a tak podobně, které přímo potřebujeme k životu fyzickému a jeho údržbě, zbývá mimořádně pestrý polyžánrový prostor. Odeberme z něj činnosti, které nějak souvisí s životem duchovním (a že se i tam najde pakáren dost) a pořád je ještě hodně velmi bizarních džobů.
Další články autora |
„Ty jsi bezva chlap, já ti dám zadarmo.“ Fotograf vzpomíná na hříšné devadesátky
Fotil sametovou revoluci i dusno pozdní normalizace. Teď Jaroslav Kučera vydává knihu Sex po...
Poslední týden na daňové přiznání za rok 2024 online. Jak na to?
Nejen podnikatelé, drobní živnostníci a osoby samostatně výdělečně činné musí podat daňové...
Španělsko a Portugalsko paralyzoval blackout. Sánchez vyhlásil stav nouze
Celé pevninské Španělsko a Portugalsko v pondělí po poledni postihl rozsáhlý výpadek proudu....
Americká letadlová loď uhýbala palbě, při manévru utopila stíhačku za miliardu
Posádka americké letadlové lodi USS Harry S. Truman, která operuje nedaleko pobřeží Jemenu, si...
Trumpův mírový plán: Ukrajina má přijmout ruskou okupaci a vzdát se NATO
Spojené státy chtějí, aby Ukrajina přijala mírové plány prezidenta Donalda Trumpa a uznala ruskou...
Ukrajince se z Ruska ještě nepodařilo zcela vyhnat. Schovávají se v dírách, tvrdí Putin
Sledujeme online Ruský prezident Vladimir Putin ve středu prohlásil, že malé skupiny ukrajinských vojáků jsou stále...
Ohnivá zkáza v okolí Jeruzaléma uvrhla Izrael do pohotovosti. Hrozí evakuace
Lesní požáry ve středu vypukly v blízkosti Jeruzaléma, podle médií je způsobilo extrémní horko a...
U Rozvadova se ztratil polský chlapec. Po několika hodinách ho našli mrtvého
Patnáctiletý chlapec z Polska se dnes ztratil u českých hranic s Německem. Opustil auto, kterým jel...
Rusko obrátilo. Chce jednat s Američany o jejich přítomnosti v Záporožské elektrárně
Rusko je připraveno jednat se Spojenými státy o přítomnosti Američanů v okupované Záporožské...

Chystáte výbavičku nebo sháníte hračky? FOR KIDS vám usnadní výběr
Letňanský veletrh, zaměřený na budoucí maminky a rodiny s dětmi, přivítá v půlce dubna oblíbené vystavovatele a zároveň představí zcela nové značky...