Vy mládenci, kteří jste jako já...

… tak jste možná bohatší o shodnou zkušenost. Netřeba líčit, jak to začíná, ale plné hlubokých zážitků je rozhodně to pokračování. Všechno se má vidět z obou stran, jde jen o přípravu auditoria. Celé představení o několika dílech začíná laskavě a mírně. 

Začátek se prosadí tím, že zdravý zdatný mladík na vrcholu mužného věku se musí zastavit a položit si dlaň na prsa, aby chytil dech. Usmívá se, ale úplně na úsměv to není. Další dějství už má svého režiséra a jak se sluší a patří taky nějaký tým. Pokud jste neviděli vlastní srdce na monitoru při vyšetření dopplerem, dopřejte si ten zážitek. Je to blízké, opravdové, protože vidíte zřetelně, že jste jaksi doma, že to je právě ta vaše krev, která se v zesíleném šumu žene dutinami svalu v hrudi. Impozantní zážitek.

Tím atrakce, které předepisuje scénář, zdaleka nekončí. Necháte se zavřít do kabiny podobné té, jakou znáte z příběhů o Baronu Prášilovi. Jako byste chtěli putovat časem. Půvabnou laborantku vidíte pak venku za plexisklem a necháte ji k sobě promlouvat prostřednictvím mikrofonu a reproduktoru. To možná proto, aby se cítila bezpečněji. Nechá vás pak s kolíčkem na nose dout z plných plic do trubiček a sleduje nejen vás, ale taky monitor před sebou. Jistěže kolíček nemá ona. Jak se pak ale můžete pokoušet o důstojnost? Jiné by to bylo, kdyby si sama připnula kolíček také.

V disciplíně Komediální úloha dostane se však na špici monitorování spánku. Je třeba hrát současně na několika piánech. Předně na prstě máte svorku oxymetru. Vedle sebe přístroj, který jako svědomitý trpaslík bdí, zatímco vy chcete spát. Svítí si svými zelenými kontrolkami a hledí na vás. Aby se přístroj zdůvodnil, do nosu vám vedou hadičky a na krku sedí čidlo. Má-li se člověk takto převalit, šelestí, chrochtá a omotaný do hadiček a kablíků  spouští proces převalení se na bok.

Jednoaktovka vrcholí svižnou chůzí na nekonečném pásu. Věříte, že v očích laborantek na pás naběhl ztepilý jinoch s hustou hřívou nad rozhodným pohledem v očích, hombré samý sval, jemuž pod kosmatou širokou hrudí jako píst lodního motoru pracuje neúnavný sval. Ony však vidí pána s řídkými vlasy, který nechce, aby bříško pod prošedivělým hrudníkem moc vykukovalo. K prvnímu znevážení dojde aktem oholení srsti na prsou. Jak to mohou udělat? Abyste neutekli, připojí si vás hadičkou do žíly a na směšně polovyholený hrudník nalepí elektrody. Pás se rozjíždí. Samozřejmě, že se usmíváte, protože laborantka je váš ročník. Nebo byla před nějakou tou zimou. Pás zvolna akceleruje a váš úsměv se proměňuje v trpký trismus. Ptá se, zda může pohyb pásu ještě zrychlit. Vy těžko můžete odpovídat a jen pohodíte hlavou, jak jste to viděli u Jamese Bonda. Pás tedy zrychlí a vy natahujete krok. Ona se usmívá, protože má dojem, že se usmíváte také. Plocha s pásem se zvedá a nekonečný chodník opět zvýšil rychlost. Teď máte vytřeštěný zrak, ruce zaťaté do madla, chrčíte, laborantka mizí ve fialové mlze a kolem uší vám sviští ohňostroj.

Sděluje vám, že pás zastaví a vy dáte najevo odpovědí: “ch…he…hr…hr”, že s návrhem v zásadě souhlasíte. Zvony duní v lebce a tělem se vám prohání zapnutý autogen. A teď na scintigrafii, aby sval vypověděl, jak se mu to varietní vystoupení líbilo, a aby se přiznal, kde ten neduh vězí.

Na závěr dne míjíte laborantku a pohledem jí dáváte na srozuměnou, že ve vás doutná netušená síla elektrárny, kdyby na to – nedej bože – přišlo.

Za rohem si sednete a říkáte si, hlavně, že mi to pumpuje. Tak ať pumpuje dál.