Vánoční host

Mám nahrávku vyprávění, které velmi působivě podává Johnny Cash. Jmenuje se The Christmas Guest. Text napsal G. Jones. Vědom si skutečnosti, že není v mých silách přenést náboj v plné síle, v tvůrčí pokoře jsem se přesto pokusil text přeložit tak, abych se přidržel co nejvíce originálu. Přeji nejen všem čtenářům šťastné a veselé Vánoce, prožité v míru a lásce.

Dny prosince se konci chýlí,

když dva sousedi navštívili starého svého přítele.  

Vidí, jak ta jeho prostinká chýše,

mašlemi v zeleni hřejivě dýše a působí dnes vesele.

A starý Konrád mezi nimi září,

sedí sám a s nadšenou tváří,  

odložil motouz a nástroje

a pronesl vprostřed pokoje:

„Dnes časně zrána za svítání,

když kohouta kokrhání

odvanulo noční vzduch,

vstoupil do snu a řekl mi Bůh

‘Zvečera přijdu, já budu tvůj host‘.

Jsem tedy na nohou únavy prost.

Proto můj domov zdobí teď smrčí,

prostřel jsem stůl, vycídil kotlík a v trámoví vysoko jmelí se krčí.

Teď čekám na Boha, až přijde blíž.

Poslouchám pozorně, ať slyším spíš,

ty kroky nesmím přeslechnout,

až navštíví můj skromný kout a v jeho tvář budu smět pohlédnout."

Tehdy jeho přátelé se vzdálili

a Konráda v samotě nechali na chvíli,

čekat na jeho největší den,

jediný od doby, kdy sám zůstal jen,

kdy celá jeho rodina vymřela

a Konrád Vánoce trávil sám docela.

Jenomže věděl, že tentokrát Bůh,

jenž bude host jeho a jeho druh Vánoce budou nejlepší, nejdražší.


Poslouchá s radostí v srdci a věří,

každý zvuk prožívá a spěchá do dveří.

Vyhlíží Boha, ten obraz známý,

jenž spatřil před dlouhými hodinami.

Tak běžel k oknu, jak stále byl ve střehu,

když slyší zvuk, ale jen ve sněhu žebrák v botách prošoupaných,

stojí v hadrech samá díra,

a zima na skrz ho krutě svírá.

Za starým Konrádem muž ruce vztáh,

Konrád ho přizval až na svůj práh:

“Musíš mít nohy zmrzlé a bolí tě jistě.

Mám boty pro tebe, zde ve svém místě.

A tady kabát, tě před zimou ochrání.“

Muž s vděkem v srdci zpět odešel do plání.

Tu Konrád ale zaznamenal,

jak pozdě je a uvažoval,

co Bohu ještě asi brání

a jak dlouho zbývá do setkání.

Teď klepání slyší stěží

a ke dveřím už rychle běží.

Však někdo jiný zas tam stál

s otepí na zádech, má černý šál.

Hledala jen teplý kout,

kde na chvíli může spočinout.

Tu židli měl pro svého hosta,

však její prosba byla prostá:

„Je doba Vánoc, je vánoční čas,

prosím jen na chvíli, než půjdu zas.“

Konrád jí nalil horký čaj z konvice,

pozval ji dál, kde stůl je a lavice.

Po jejím odchodu, cítí však zděšení

a obavu jinou,

vidí už čas není,

jak hodiny plynou

a Bůh ještě nepřišel, přitom dal slib,

Konrád v tom snu měl rozumět líp.

Náhle však zaslechl pláč čísi do ticha:

“Prosím vás, pomozte nevím jak dál.”

Konrád zas ke dveřím jak předtím pospíchá,

stojí však zklamán, jak dvakrát už stál.

Byla tam dívenka, v té vánoční hodině,

která se ztratila v sněhu své rodině.

Konrád  byl zdrcený, smutný a dojat,

věděl, že pomocnou ruku může jí podat.

K sobě ji přitiskl a osušil slzy

a její dětský strach utišil brzy.

Vrátil se do domu tmavými vrátky,

věděl, že Vánoc čas nevrátí zpátky.

Bůh k němu nepřijde, je pozdě zdá se,

Konrád jde do jizby a v modlitbě ptá se:

„Pane můj, co tě tak zdrželo, že nepřijdeš víc?

Tak moc jsem chtěl dnes spatřit tvou líc.”

Vtom měkký uslyšel hlas, který hřál:

“Pozvedni tvář, já slib jsem dodržel, co jsem ti dal.

Třikráte stanul jsem ve dveřích tvých,

na tvůj práh stín můj lehl a zůstal v nich.

Byl jsem ten nuzák co trpěl chladem,

byl jsem ta žena, co strádala hladem,

byl jsem i ztraceným ve sněhu dítětem.

Třikrát jsem zaklepal a třikrát vstoupil jsem.

Pokaždé tvá vřelost vyšla mi vstříc,

láska je dar a nic není víc.

Byla to pro mne veliká čest,

že co host Vánoční jsem nechal se vést.“