Jde o skutečný případ, který má dva žijící svědky a dosud inspiruje. Událost má své datum a přesnou zeměpisnou polohu.
Je opravdu tam. Zdeněk Hanka
Vlivem okolností jsem se rozhodl v Kanadě založit restauraci. Na tomto místě pominu skutečnost, že šlo o výstřelek vzdálený mé odbornosti. Odhodlání, první kroky, zdary a nezdary nemohu shrnout do jediné věty. Vytnu proto jen jistý časový úsek a přenesu laskavou čtenářku a smířeného čtenáře přímo k prostřenému stolu v plně žijící restauraci. Dovolím si přisednout a pak s kávou a čerstvým zákuskem chci ukázat na kulovité akvárium. Ryba, která malý prostor akvária v tom čase obývá ke mně hovoří ještě dnes.
Tehdy nastal čas pravidelného hloubkového úklidu spojeného s malováním a kompletní sanitizací technického zařízení. Opatrně jsem tehdy sejmul z police kulaté akvárium i s rybkou a přenesl na přechodné místo. Rybku jsem vylovil a šetrně spustil do vysloužilého hrníčku bez ucha. Rozumí se s vodou. Bylo už na ní, jak využije svůj čas, kdy nemusí pomáhat s intenzivním úklidem. Třebaže, jak se později prokázalo, měla nadpřirozené schopnosti, nenabídla ulehčení prací v žádném ohledu. Snad proto jsme na ni pozapomněli. Práce postupovaly rychle, tak jak se na prosperující podnik sluší a večer nastal čas pro návrat rybky do jejího malého světa. Písek měla vypraný a vodu svěží, krystalicky čistou.
Hrníček bez ucha byl stále plný vody, rybka ale v něm však neplavala. Rozhlíželi jsme se všude. Někdy během dne musela vyskočit a zapadla někam, kde se stala obětí lavinového úklidu. Nezbývalo, než skleněnou nádobu postavit zpět na polici jen tak a v budoucnu pořídit rybku jinou. Takové padlo rozhodnutí a úklid kolem druhé hodiny ranní vbíhal do cílové rovinky. Rybka se z přítomnosti přesunula do minulosti.
Jedním z posledních kroků zůstalo odhození hrníčku bez ucha do odpadu. Tehdy jsem šlápl na něco měkkého. Sehnul jsem se a shledal, že se nehybná rybka může dočkat alespoň posledního rozloučení. Přesto jsem ji nenabídl osud v podobě spláchnutí. Studené tělíčko jsem místo toho ze suché podlahy donesl do kulovitého akvária.
Ležela na hladině asi hodinu. Kolem třetí po půlnoci jsme zaznamenali velmi slabý záchvěv ocasní ploutve. Opustili jsme nad ránem restauraci a ve tmě zanechali i rybičku, ležící na boku na hladině.
Ráno naše první kroky směřovaly k ní. Plula zešikma, škubavě, hlavou dolů, spíše na jednom místě. Žila a bojovala. Celý den jsme ji povzbuzovali slovem a snad to i slyšela a vnímala. Myslím, že to bylo pro ni důležité. Večer se dokázala s obtížemi poněkud napřímit a další ráno už plula svým prostorem pevně, svobodně a důstojně.
Často jsem si na ni vzpomněl. Vím, že ke mně mluvila.
Možná chtěla, abych její příběh vzkázal i vám.
