To je přece stará, obecně přijatá pravda, že náš, mužský mozek je velmi náročně organizovaný systém , který muže vynesl na trůn pána všeho tvorstva. Pokud můj důkaz nebude přesvědčivý, pak jde docela jistě o chybnou interpretaci.
Ta restaurace už neexistuje, nehledejte ji. Prodal jsem ji, když nazrál čas. Přesto mě mile občas pohladí vzpomínka. Sám jsem se pohyboval spíše v technickém zákulisí, třebaže jsem si některé kuchařské postupy osvojil. To jen díky trpělivému úsilí mé jediné spolupracovnice. Říkejme jí třeba Mary.
Jen nerad jsem býval vystaven situaci, kdy Mary musela opustit pohostinnost našich jedenácti stolů. Ten den byl z těch klidných. Hokejový turnaj držel všechny doma u televizorů. Mary tedy vyrazila doplnit drobnosti a taky chtěla obrátit pár ramínek v obchodech s dámskou konfekcí. Hosty jsme neměli v tu chvíli žádné, pouze když vycházela ze dveří, minula se s trojicí mladíků. Nechali ji projít a já jsem měl tři hosty.
Usadili se do vzdáleného kouta a zapředli mezi sebou tichý hovor. Zvedl se jeden z nich a objednal pro všechny pizzu. Byl jsem rád, že se můžu pustit do práce, kterou jsem měl mechanicky zvládnutou. Zarazilo mě, když právě ten, co pizzu objednal, nahlédl za nějakou chvíli do kuchyně a pozoroval mě. Rozhlížel se po prostoru nevelké kuchyně a pak se zeptal, zda jsem nezapomněl na kterousi přísadu, kterou si objednal. Ujistil jsem ho, že všechno bude v nejlepším pořádku a on opět odešel ke svým druhům.
Vonící, horkou pizzu jsem doručil až k jejich stolu. Přestali mezi sebou šeptem hovořit a tak jsem se rozhodl, že je budu raději mít stále na očích. Když dojedli, všichni tři přišli platit. Obestoupili pokladnu i mě tak těsně, že jsem váhal s jejím otevřením. Mluvili o překot podivných tématech a já jsem ostražitě sledoval jednoho po druhém. Vzal jsem dvacetidolarovou bankovku, nastavil záda tak, abych jim ve zranitelném okamžiku znemožnil do pokladny sáhnout a bleskově jim vrátil drobné. Pokladnu jsem zavřel.
Jeden z nich ale dostal žízeň a chtěl sklenici koly. Zaváhal jsem a hledal strategii. Porozuměl, podal mi druhou dvacetidolarovou bankovku a já jsem rychle provedl finanční operaci, abych vrátil drobné. Zamkl pokladnu a posloužil nápojem podle přání zákazníka.
Brzy jsem pochopil, jak mé obavy byly nemístné. Výrostci po vypití koly společně odešli a já jsem v restauraci osaměl.
Několik jednotlivých kmenových hostů jsem ještě obsloužil, než se Mary vrátila. Den plynul, bylo třeba uspořádat doplněné zásoby, pochválit novou halenku a na úvrati dne se postavit k pokladně a spočítat obchodní úspěch za den. Mary uměla peníze počítat rychle, zručně a přesně. Pod prsty se jí míhala bankovka za bankovkou, když se zarazila.
„Tady ta je falešná. A tady ta taky.“ Podala mi dvě dvacetidolarovky, na nichž jsem neshledával nic neobvyklého.
„Falešné? Jak se to pozná?“
„To je cítit už mezi prsty. A tady ten modrý stín.“ Obracel jsem obě dvě bankovky a věru neviděl rozdíl. Snad až po delší chvíli jsem byl ochoten připustit jemný rozdíl.
„To asi ti tři.“ Vyluštil jsem okamžitě případ – protože nám mužům to myslí logicky, bleskově a neomylně.
„Musíme zavolat polici,“ radila Mary. Já jsem to považoval spíše za nepříjemnost, která nás stála čtyřicet dolarů. Než jsem stačil mávnout rukou, Mary upřesnila, „padělatelem je totiž ten, kdo falzifikát předá dál. Když to odneseme do banky, máme problém.“ Tu úvahu jsem schválil a potvrdil její správnost. My muži máme totiž velmi vyvinuté deduktivní myšlení.
Přišli během deseti minut.
„Tak nám je popište.“ Oslovil mě úředně konstábl.
„Ten jeden byl takový trochu vyšší a byl podobný tomu herci, co hrál v tom, jak tam hrála s ním ta, však víte. Myslím, že si vzal takovou tu, co hrála v tom...“
„Co měli na sobě?“
„Ten vyšší, to vím přesně. Měl na sobě myslím bundu nebo spíš to byl svetr. Taková mikina neurčité barvy. Tmavší, ale ne moc. Ten druhý, ten co nebyl podobný tomu herci, ten měl čepici. Vlastně to měl ten třetí. Ba ne, čepici neměli.“
„Vy byste si vzpomněla?“
„Byli tři, všichni mezi dvaceti a pětadvaceti. Ten nejvyšší měl olivově zelený svetr na dva knoflíky pod krkem a šedivé manšestráky. Černé vlasy nakrátko, měl tmavé brýle. Druhý byl silnější, měl červenou lehkou bundu s černým pleteným lemováním. To je ten, co vypadal trochu jako Mel Gibson. Vlasy měl nabarvené na hnědo. Měl světlé džíny, myslím, že Calvin Klein. Třetí měl pracovní modrý overal se žlutými pruhy a měl brýle.“
„Ano, ano, to je pravda.“ Souhlasil jsem, protože to řekla docela přesně.
Když dokončili zápis a odešli, obrátil jsem se na Mary a netajil údiv.
„Jak je to možné? Vždyť jste se setkali jen letmo ve dveřích!“
„Hned se mi zdáli podezřelí. Ten zelený svetr.“
„Zelený svetr?“
„Měl vpravo emblém Tommy Hillfiger. Normálně bývá vlevo a tady ten byl navíc dost nízko. To nebyl pravý Tommy Hillfiger. Tak mě zaujali.“
Takové je tedy vyluštění! Pak samozřejmě není divu, že je tak dobře popsala.
