Pokud si dovolím vylovit něco ze studny své paměti, není to ze stařecké nostalgie. Spíše cítím nějaký jemný přesah či skrytou metaforu s obecnější platností.
V době, dnes v mých očích zrůžovělé, v době prožité na kole a cizích jablkách, jsme mívali své klukovské idoly. Mezi nimi také hokejisty, jejichž jména už zní neskutečně. Tehdy nás na malém kluzišti hnala k bráně vidina stát se Nedomanským, Golonkou, Dzurilou, Holíkem nebo Suchým. Mezi námi se pohyboval na ledové ploše jeden z nás, který se těšil zvláštnímu respektu pro svou helmu. Měl ji přímo od brněnského hráče Vaňka. A to byla mince!Tušili jsme, že někde v nějakém bájném světě existují a nebo možná ani neexistují hokejisté kanadští. Jednotlivá potrhaná fotografie z časopisu mohla pak kolovat a získávat na ceně přilepenou legendou. Jména jsme nedokázali řádně vyslovit a předbíhali se, kdo tuší o tom neexistujícím prostoru víc.
Čas dříve nebo později překryje všechno. Některé dominanty však odolávají a mají svou hodnotu i po desítkách let.
Daleko později, v malé útulné restauraci na kanadské půdě jsem se jako její majitel zajímal o možnost reklamy každou vhodnou cestou a za přijatelných podmínek. Byla zima a blížil se turnaj legend, hokejistů dávno už nehrajících. V katalogu, který měl provázet turnaj, měl být uveřejněn nejen soupis utkání, ale také nabízel možnost reklamy. To byla jistě vítaná příležitost a tak jsem se zajímal o podmínky. Zaujaly mě natolik, že jsem přikývl a zadal inzerát. Odeslal příslušnou částku a těšil se na příval hostů, zdravě podnícených lákavým inzerátem.
Krátce před vlastním turnajem do restaurace přišla tlustá obálka s hezky vyvedeným katalogem. Nezajímalo mě tehdy, kdo s kým bude hrát, ale jak vypadá naše oznámení. Katalog věnoval reklamám hodně prostoru. Stránka za stránkou, další a další byly poseté nabídkami na drobné firmy, společnosti různého zaměření. Teprve až někde ke konci se tísnilo políčko s nabídkou našeho menu, ztracené v záplavě ostatních. Byl jsem zklamaný a hledal, kde jsem udělal chybu. Vlastně jsem nepředpokládal, že katalog bude obsahovat takové množství upoutávek, seřazených jako jména v telefonním seznamu.
Zavolal jsem do redakce katalogu a slušně vyjádřil stín jistého zklamání a připustil nedorozumění. Naznačil jsem, že informace možná nebyla zcela výstižně popisná a vytvořila jiný dojem. Sdělil jsem, že jim volám proto, aby příště nebylo takto zklamaných podnikatelů víc. Nicméně jsem turnaji popřál úspěch a vyjádřil přesvědčení, že je menu naší restaurace třeba zaujalo.
Po několika dnech vstoupil do dveří pán kolem sedmdesátky, zástupce turnaje. Podle mého odhadu to byl jeden z dobrovolníků, kteří hledají rozptýlení v důchodu. Velmi slušně a s upřímným porozuměním se mi omluvil. Nečekal jsem to. Vysvětlil mi, že agenda reklamy má svá oddělení a připustil, že k takovému rozčarování mohlo dojít. Ptal se mě, jestli chci peníze zpět. To jsem odmítl, protože rozložení chyby bylo diskutabilní. Kromě toho inzerát skutečně uveřejněn byl. Poděkoval jsem mu a zeptal se ho, zda zná naše speciality. Velmi příjemně, přátelsky a bez stínu jakékoli hořkosti jsme si povídali o životě a taky o hokeji. Před tím než jsme se rozloučili, zeptal se mě, jak se jmenuji. Řekl jsem to. Otočil se k jednomu ze stolů, vytáhl ze složky pod paží papír formátu velkého sešitu a něco začal psát. Trpělivě jsem čekal. Pak se otočil a podal mi barevnou fotografii hokejisty v dresu, rozkročeného na ledě. Přes něj rozevlátým písmem letělo osobní věnování a podpis. Bobby Hull.
