1.MÁJ - Prapory mdlé už pálí ruce vlajkonošů

Můj poslední 1.MÁJ. Jak už je to dlouho? Raději to nebudu ani počítat. Je začátek osmdesátek a já mám v kapse čerstvý občanský průkaz. Zažívám první doteky se světem dospělých. Nyní bude má účast v prvomájovém průvodu úplně jiná.

Jako školák jsem chodil do prvomájového průvodu rád.Spolu s kamarády jsme šli jásat za Sokol kam jsme chodili cvičit a vždy jsme se tam pořádně vyblbli a užili si legraci. Fakt, že ve skutečnosti byla naše účast schována pod jakousi zkratkou ZRTV nikdo moc neřešil. 

Základka je minulostí a můj svět už nebude takový jaký byl. V té době začínaly učební obory s maturitou.Příležitost pro zoufalce,kteří se nedostali na těch pár středních škol. Budoucí maturanti z řad učnů byli prezentováni jako "budoucí elita dělnické třídy" a museli jsme být v průvodu vidět.Tak asi zněl stranický úkol pro naše mistry z dílen - mladé soudruhy. V patnácti jsme byli vyplašeni a ještě víc poblázněni příkazy rodičů. Co bude když nepřijdeme. Vyloučí nás? Na sraz před fabrikou jsme tedy přišli skoro všichni i ty největší máničky.

Zde naše utrpení začalo. Rekvizity už byiy připraveny ,každý jsme vyfasoval rudou svazáckou kravatu abychom vypadali víc angažovaně. Naštěstí počasí k nám bylo v ten den milosrdné a tak jsme tu trapárnu mohli schovat bod bundu.Můj krk zažil ten den tragikomickou kombinaci. Ručně vypilovaná americká orlice,kterou jsem měl pod tričkem na řetízku byla překryta rudou kravatou na gumičku. Tím to bohužel pro nás neskončilo ,to nejhorší mělo teprve přijít.Další rekvizity následovaly.

Reprezentativní jinoši z našich řad byli vybráni do předu naší skupinky jako nosiči transparentu a velkých rudých praporů.My ostatní jsme dostali do rukou tyčky zakončené obrazy zasloužilých našich a sovětských soudruhů, Živý betlém pod názvem "Mladé naděje dělnické třídy zdraví 1.MÁJ" byl přípraven na útrpnou cestu. Naše Golgota - rudá tribuna plná rozjásaných místních soudruhů byla dva nekonečné kilometry daleko.

Průvod mladých oběšenců na gumičkách svazáckých kravat se v řevu dechovky vydal za dohledu soudruhů mistrů na ostudnou a trapnou cestu. Můj svět byl znesvědcen, větší ponížení jsem do té doby nezažil.Cítili jsme to tak všichni.My,věrní posluchači Karla Kryla jako směšné figurky na drátkách v tragikomické komunistické frašce. Ostuda. Pocit hnusu a znechucení. Verš velkého básníka a našeho idolu se stal aktuálním. "Prapory mdlé už pálí ruce vlajkonošů...."

Kluci kráčející v čele našeho mládežnického betlému s transparentem a prapory měli ovšem smúlu. My ostatní jsme mohli jednat .Hlavně nenápadně. Tyčky rožhavené ponížením a trapností, které pálily naše dlaně jsme začali odhazovat. Obrazy zasloužilých soudruhů padly do prachu ulice,pošlapány nohama nastupující nové generace. Z dnešního pohledu to byl přímo symbolický okamžik.

Kluci v nás se opět probudili a soutěž o to,který z nás nejlépe šlápne a plivne soudruhu do ksichtu začala.Nakonec to byla přece jen zábava. Okolo nás poplašeně pobíhali naši soudruzi mistři a vraceli nám pošlapané soudruhy zpět do rukou. Byl to nerovný boj. Kdo přinese obraz soudruha až pod rozjásanou tribunu bude srab, to bylo jasné.Nakonec jsme došli do cíle s prázdnýma rukama,všichni soudruzi skončili pošlapáni a popliváni na zemi. Bylo to takové naše malé klukovské vítězství. Průvodem jsme prošli a přesto jsme se za sebe nemuseli stydět.

Co se stalo? Nic.Soudruzi mistři splnili stranický úkol a tím to vše skončilo. Příští rok budou v průvodu buzerovat další vyplašené prváky. Pro nás,už zkušené to byl poslední 1.MÁJ....

.