Můj život se ubíral po tolika letech už jen po koleji,která v klidu a potichu mířila jednotvárnou šedí a na žádném nádraží nestály další cestující.
Byl to vlastně život osamělého poutníka,který se ubíral tím směrem,kam jsem ho naváděl já sám.Dvakrát jsem se stihl rozvést,zplodil čtyři krásné děti.Takže jsem si uvědomoval,že najít spřízněnou duši,která by byla ochotna žít v partnerském životě se mnou bez vlastních potomků je věc vyloučená.A popravdě jsem ani žádnou nehledal,protože život řidiče kamionu se vlastně ani s takovou představou sloučit nedá.
Žil jsem si tedy celkem pokojně,měl svůj volant,domů k rodičům jsem,i když je hodně miluji nijak nepospíchal.Můj čas víkendu jsem většinou trávil na parkovištích,kde jak jistě víte je mnoho dalších takových řidičů.Protože tento víkendový čas je třeba nějak zabít,rozhodl jsem se před třemi lety,pořídit si notebok.V té době jsem ještě zdaleka netušil,že je to začátek něčeho,co mi absolutně převrátí život naruby.Víceméně jsem si naivně myslel,že nakoupím DíVíDíčka a v dobách ubrečeného počasí bude alespoň o zábavu postaráno.A bylo,JENŽE!!!!
Změnil jsem zaměstnavatele a moje často dlouhá nepřítomnost v naší republice se rázem změnila v každotýdení přítomnost v našem vnitrozemí.Byl jsem sice tedy každý víkend v čechách,ale pokaždé v jiném městě.V té chvíli mě napadlo,že když mám mobil a notebok,mohl bych si zaplatit internet a místo čučení na filmy surfovat.A jak mě napadlo,tak se i stalo.A šlo to opravdu rychle.Operátor mi okamžitě otevřel mojí sim kartu a zbývalo jen dokoupit datový kabel.To je taky otázka několika málo minut.Čas od nápadu po realizaci tím vlastně trval jen asi dva dny.
Tím jsem si otevřel cetu k fenoménu naší doby,k internetu.Začal jsem tedy klikat a objevovat to,co jsem znal do té doby jen z doslechu.Zjišťoval jsem zároveň,že jsem se tímto krokem stal účastníkem něčeho,jehož prostřednictvím se mohu dopátrat informací,na které jsem do té doby jen těžko hledal odpověď.Na mnoha portálech jsem narážel na reklamu ŠTĚSTÍ CZ.Přímo vyzývala ke kliknutí a protože to nic nestojí,tak vlastně - proč ne.Takže jsem pročítal příběhy,koukal se a seznamoval se systémem.Nakonec jsem se rozhodl i zaregistrovat a vytvořit svůj profil.Kolega pořídil několik mých fotek a hurá s nimi do profilu.V mém prvním příspěvku jsem jasně dal všem na vědomí,že internet není místem,kde bych chtěl hledat partnerku a jsem tam spíše proto,že hledám nové přátele,se kterými mohu povídat o všem,co más trápí a nebo jen prostě o životě a o radostech,které nám život přináší.Tenkrát se ozvalo mnoho lidí obou pohlaví a tak jsme si dopisovali.A všichni jsme měli radost z další příchozívší zprávy.Můj život dostal už v té chvíli novou dimenzi,protože jsem v neděli večer z hranic napsal poslední zprávy a s pátkem jsem opět na hranicích otevíral okamžitě ŠTĚSTÍ a na mém profilu se to jenom žlutilo zprávičkami,které na mě i týden čekali v mojí schránce.A mezi všemi byla i jakási Jasandruška.Věděl jsem o ni,že je z Plzeňska a má rodinu.Nejenže jsem od ní nečekal nic víc,než písmenka,ale ani jsem si nic nesliboval,neboť jsem byl se svým způsobem života spokojený a nehodlal jsem na tom nic něnit.Ale znáte to.Člověk míní a život??Ten si žije po svém a mnohdy musíte dělat to,co jste nikdy nepředpokládali,že dělat budete.V ten pátek prolétlo několik zpráviček a protože jsem už nikam nepospíchal a byli jsme od sebe jen asi osmdesát kilometrů,rozhodli jsme se oba,že se za další dvě hodiny sejdeme v Plzni a půjdeme na kafe. Prostě jen tak.Vždyť proč bychom si měli otloukat naše prstíky o klávesnici,když si můžeme báječně popovídat.To se dalo předpokládat z toho,jak báječně jsme si psali a kolik legrace a radosti jsme si byli schopni skrze písmenka poslat.A tak došlo k setkání.Čekal jsem na parkovišti,neboť jsem vzhledem k rozměrům mého kamionu jinou možnost ani neměl.Přijelo jedno z nejmenších aut,které náš trh nabízel a z něho vystoupila krásná paní,u které bych vzhledem k modelu jejího auta nepředpokládal výšku stoosmdesáti centimetů.A byl to živel.Okamžitě jí bylo plné parkoviště a až za dlouhý čas jsem si vlastně uvědomil,že je to neřízená střela,dávající svému okolí tolik energie,že nejste schopni tuto vstřebat ani hodinu po setkání s ní.Na zmíněné kafe jsem jel s třesoucími se koleny,protože jsem si uvědomoval,že sedím vedle někoho vyjímečného.Vedle někoho,z koho jsem cítil mnoho pozitivna a dobroty.Toto setkání nebylo nikterak dlouhé ale kdo tohle jednou zažil ví,jaké bylo loučení.Těžké,téměř beze slov.Ale také bez polibků,neb jsem byl přesvědčen,že takový živel má svojí milující rodinu a i podle jejích slov a písmenek bylo zřejmé,že na ŠTĚSTÍ nehledá flirt ani partnera,ale stejně jako já,přátele. Tímto skončilo naše první setkání.
A zase se psalo.Když se dnes vrátím k dalším okamžikům,zjišťuji,že se psalo dál,ale už jinak.A neskutečně mi chyběla její,byť třeba jen krátká přítomnost.Proto jsem v další pátek vše naplánoval tak,aby další mnou strávený víkend vycházel časově zase v Plzni.A tak se stalo,že jsme v následující sobotu seděli opět u kafe a ve vzduchu,jak mi časem řekla i ona sama,bylo mnoho nevyřčeného.Naše setkání se stala pravidelnými a přidalo se i milování.Dodnes jsou to pro nás pro oba nezapomenutelné chvíle.Když má ale někdo rodinu a navíc mimo ni takový vztah,musí se jednou něco stát.Toto jsme si uvědomovali oba a při všech našich setkáních jsme o tom dlouho mluvili.Takhle to šlo šest měsíců.
Co přišlo po půl roce mě šokovalo.Čekal jsem konec,jinak to nemohlo dopadnout a i z jejích slov jsem cítil,že je to pro ni tak zatěžující,že přijde a řekne."Miláčku bylo to krásný,budu na Tebe vzpomínat,ale dál tuhle dvojí káru prostě táhnout nemůžu."Rozhodnula se ale tak,že svůj vztah se mnou prozradila doma a svému okolí.A nejen to.Rozhodla se pro život se mnou.I přes odpor své matky si mě uhájila a na růžích neměla ustláno.
Co k tomu dodat!
Když poznáte někoho,kdo je schopen kvůli vám tohle udělat,neznamená to nic menšího než to,že vás neskutečně miluje.Takže se stěhovalo a protože se kvůli mě dokázala vzdát svého partnera,se kterým má dvě,dnes už dospělé děti,stěhoval jsem se i já.Z východních čech do západních.Dnes je to rok,co bydlíme spolu.Pronajmuli jsme si byt,zařídili a já mám vedle sebe člověka,ze kterého každou minutu i po roce cítím,jak strašně moc mě miluje.A neméně já ji.
Řízení a kamiony byl můj život.Protože jsem ale díky ní zjistil,že život bez lásky není život,pověsil jsem tohle povolání na hřebík.A z cestování zbyly jen vzpomínky.Viděl jsem svět.Madrid,Barcelonu,Malágu,Sevillu,Toledo,Lyon,Paříž,Lisabon,Londýn,Dánsko,Norsko,Německo,Polsko,
Švýcarsko,Maďarsko,Anglii,Francii,Belgii,Rakousko.A mnoho dalších měst a zemí.Prostě svět.A myslel jsem si,že jsem šťastný.Jak moc jsem se mýlil.To pravé štěstí mám dnes doma a není chvíle,kdy bych na ni nemyslel.Proto už nejezdím.Na to,co jsem kde zažil budu vždycky rád vzpomínat,ale s tím mým nejvíc dnes každý večer usínám.
Jiťulce tímto děkuji že je a vám ostatním přeji,aby jste našli toho pravého,nebo tu pravou,třeba i na internetu.
