ROZHOVOR: Nové album Smrti má je katarzí Milana Prince

S píseckým textařem a básníkem Milanem Princem jsme vedli rozhovor o jeho depresích a úzkostech, o strachu ze smrti. S tím vším se snaží vyrovnávat na svém druhém autorském albu Smrti má – sny psychiatrického pacienta.

V našem povídání nás Milan nechává nahlédnout do nitra své duše prostřednictvím písní, jejichž texty psal převážně při svých léčebných pobytech v psychiatrické léčebně U Honzíčka v Píseckých horách. Desku opět natočil s přáteli – řadou zajímavých hudebníků, kteří jeho básnickým textům dokázali vdechnout život. Není od věci dodat, že podobné, avšak nesrovnatelně nákladnější a mediálně tlačené projekty se zajímavými hudebníky, tvoří také textař Michal Horáček. Křest alba Smrti má, společně s dalším křtem alba Křídla, písecké skupiny Primátor Dittrich, se odehraje 20. června v Divadle Pod čarou za účasti mnoha hostů. Od 18 hodin bude dvojkřtu předcházet vernisáž obrazů a fotografií Milanových přátel, kterou otevřou mladí, nejen písečtí poetové.

Můžeš Milane čtenářům sdělit, proč jsi se pustil do, pro mnohé, tak depresivního tématu a nazval své nové album Smrti má?

Depresivní to tak trochu asi je, ale budou tam i veselejší věci pro odlehčení… Ono to vychází také z toho, že jsme se po sedmi letech terapie dopracovali k tomu nejzásadnějšímu problému, který mě trápí, a to je strach ze smrti…

… což je dost možná vůbec ten nejzásadnější strach, z něhož pak vychází všechny naše ostatní strachy a fóbie…

… ano, je to tak. U mě je to velmi intenzivní strach z nebytí a z bolesti při umírání. A touto deskou jsem se snažil s tím trochu vyrovnat. Psaní o tomhle tématu byla určitě pro mě do jisté míry i terapie. A lidi, kteří mají podobný problém, by to možná mohlo oslovit.

SMRTI MÁ – TEXT: MILAN PRINC, HUDBA: OLDA KREJČOVES

A texty jsou pouze nové nebo jsi sáhnul i do svého archivu?

Ano, téměř všechny jsou nové či novější a napsané při pobytech U Honzíčka. Pouze jeden starý, asi z roku 1985, jsem poslal ke zhudebnění svému kamarádovi Romanovi Doležalovi do USA.

Promítla se do textů i témata, o kterých jste s psychoterapeuty hovořili?

Ne, že by si v textech posluchači našli něco, co jsme řešili s terapeuty. Spíš to, co jsem probíral, se pak odrazilo do textu. Otevřeli se mi třeba nějaké věci z minula, a často si rozvzpomněl na něco – mysl neustále pracuje a je živá, objevil komůrky, na které jsem pozapomněl, a ty se mi připomněly. Je to hodně intimní osobní deska.

Kdo všechno se na desce podílel?

Někteří kamarádi se mnou spolupracovali už na první desce Tabula rasa – Roman Dragoun, Olda Krejčoves z Monkey Business nebo Martin Vokroj z kapely Primátor Dittrich. Přibyla ale i nová jména – třeba Jiří Wehle – legendární pražský trubadúr, kterého návštěvníci Prahy budou znát, protože hraje i na Karlově mostě na historické strunné nástroje a vypadá jako takový hobit. Seznámil jsem jej i s Martinem Vokrojem, protože mi připadalo, že si jsou dost podobní a oni sami se domluvili na další spolupráci na desce Jiřího Wehleho.

JE ČAS – TEXT: MILAN PRINC, HUDBA: JIŘÍ WEHLE 

Nový je i Karel Vošta, vynikající pražský kytarista z kapely Hell Paso. Úžasnou spolupráci tam mám s Tomášem Kašparem ze skupiny UMP, což je jedna z nejlepších artrockových kapel u nás. Krásnou hudbu složil i Martin Němec z kapel Precedens a Lili Marlene a nazpívala ji Dáša Součková. Další výtečné věci složili Míra Nováček, Míla Nedomlel a Petr Hejna, který natočil i jeden ze tří klipů k albu.

PLATÍM – TEXT: MILAN PRINC: HUDBA: KAREL VOŠTA 

… a hudebně bude deska jaká?

Je to rozdělené do jakýchsi dvou částí. První je spíš klasičtější rock nebo poprock a pak deska postupuje do složitějších art-rockových čí progrockových tvarů. Jsou tam i obsáhlejší kompozice, což mě nutilo i jinak přistupovat k textům a je to něco jiného, než jsem v poslední době psal. Možná to připomene začátky s kapelou Primátor Dittrich, kde se objevovaly i skladby kolem deseti patnácti minut. Je tam více metafor a zašifrovaných informací. Jednu skladbu jsem věnoval památce Simóna Bolívara.

Co tě na textování nejvíc baví, těší a uspokojuje?

Právě ty třešinky na dortu, kdy cítím v temeni hlavy takový zvláštní tlak, že to je ono. To, že se to někde spojilo s vesmírem a vím, že zrovna v tu chvíli to je to pravé a jak to má být. Což může to samé zažívat zahradník nebo automobilový závodník. To jsou momenty, kdy cítí sepětí, obrovskou volnost, svobodu a lásku ke všemu. Dostane se zkrátka na napojení s vesmírem. Na této desce jsem to zažil několikrát v extrémní míře. V tomto směru jsem na sebe docela přísný, a některé věci už po čase třeba nemůžu poslouchat, ale tady jsem to cítil mnohokrát. Zčásti jsou tam básně, které jsem psal U Honzíčka v roce 2012 a teď při svých posledních pobytech 2014 a 2015.

SMRTI – TEXT: MILAN PRINC, HUDBA: PETR HEJNA

Když se vrátíme k našemu předchozímu rozhovoru. Stále ti psaní hodně pomáhá při léčbě tvých psychických problémů?

Jo, jo… hodně mi to pomáhá a taky si kladu před sebe různé cíle. Něco si vymyslím, co chci udělat a dává mi to pravidelný denní režim. Každý den mě to donutí něco dělat i v těch nejhorších stavech deprese. Je to dobré v tom, že neležím jenom v posteli a jsem aktivnější. Sednu, přepisuju texty pro booklet, zajišťuju další technické věci desky, vybírám fotky a připravuju ještě klipy k písním z minulé desky, ale i klipy na písně z nové.

A na bookletu najdeme opět fotografie Jana Vávry?

Samozřejmě se na něm podílel, jak jinak, jsou tam použité jeho fotografie. Celé grafické uspořádání dělala má pražská kamarádka Ája Dvořáčková. Desku jsem připravoval ještě v rámci partnerství s autorským svazem OSA, který mi přispěl na desku, stejně jako mi přispěl jeden dlouholetý kamarád, kterého znám od 5 let. Jinak si ji platím a vydávám sám. 

Několikrát jsme spolu na to už narazili, že všechny hudební nosiče už jsou dneska de facto „retro“, včetně CD… a řada kapel už na vydávání svých desek rezignovala a své písně rovnou umísťuje na internet.

Je to tak, ale CD s bookletem je určitý artefakt, nejradši bych udělal vinyl, ale bez pomoci nějakých velkých sponzorů bych se do toho nemohl pustit.

Nové texty řeší hodně téma smrti, další písecký rodák Viliam Poltikovič natočil pro Českou televizi seriál s názvem Brána smrti, kde se na fenomén odcházení ze života dívá z mnoha úhlů a pohledů různých kultur… promítl se do textů i tento seriál?

Z mladých let se s Vildou známe a určitě se tam nějaké věci dají vystopovat. Teď jsem v takovém stádiu, kdy se u mě střídájí dvě roviny. Na jedné straně pocit sounáležitosti s vesmírem a křesťanskou vírou. Taky je ve mně trochu toho šamanství a buddhismu, ale převažují prvky křesťanství. Určitý druh spirituality v každém případě v textech je. Na druhou stranu, když mě popadnou nepříjemné stavy, tak všechno zpochybňuju, i to, že po smrti neexistuje nic. Tyto dvě polohy se pak ve mně střetávají. Nevím ale, jak ten souboj dopadne … to je na posluchači…

NEVĚŘÍM II – TEXT: MILAN PRINC, HUDBA: MARTIN VOKROJ 

Možná, když má člověk pocit sounáležitosti s vesmírem a řádem, tak takovou potřebu za to kopat nemá…nebo se pletu?

Přesně tak… výrazně ten souboj, o kterém se bavíme, posunul poslední skladbou kamarád Míla Nedomel. Ten napsal skladbu, kterou jsem textoval úplně naposled a na muziku. Závěr tak vyznívá snad pozitivněji a dává naději… Je tam ale ještě taková malá bizarní skladba na úplný konec, která trochu usměrňuje to celkové nadšení. Je to téměř dětská písnička, kterou zpívá dcera Pavly Jonsson ze skupiny Zuby Nehty a text vznikl spojením jedné mé básničky, kterou Pavla dopsala. Celé album je vlastně jakýmsi fiktivním příběhem psychiatrického pacienta, kterého pronásledují různé sny, vzpomínky a strachy. Pokud se dožiju, bude mít za tři roky ještě pokračování, kterým uzavřu celou pomyslnou trilogii. Uvidím ... Pokud budu mít potřebu ještě psát ...

SMUTNÝ ŽERT – TEXT: MILAN PRINC, HUDBA: JIŘÍ WEHLE 

MILAN PRINC NA BANDZONE.CZ

předchozí rozhovor:

Milan Princ: Psychiatričtí pacienti jsou často oběťmi systému