Nejprve je dobré si přiznat, že lidé jinak orientovaní, zde byli, co lidstvo pamatuje. Také je pravdou, že byli vždy pronásledováni církví, totalitními režimy, ale i jinými o trochu vyspělejšími státy. A svou skutečnou orientaci
museli skrývat.
A paradoxní je, že nejvíce těchto lidí bývá v samotné církvi, která toto nejvíce odsuzuje a pronásleduje.
V mnoha případech u nás jsou brány za budoucí jeptišky děvčata z dětských domovů: sirotci, nebo ty, o které rodiče nemají zájem. Jsou tam poslány často nedobrovolně, neboť stát neví co s nimi, anebo s krásnou pohádkou církve, jak je pěkné vzdát se všeho a sloužit Bohu. Děvčata sama ještě nevědí, co vlastně chtějí a tak někdo rozhodne za ně. Ale po probuzení sexuální touhy, což je naprosto přirozené, neboť je to u člověka nejsilnější energie, mimo myšlenku, u nich nastává závažný problém. Na jedné straně celibát a služba Bohu, na druhé, přirozená sexuální touha.
A odříkání přirozené potřeby a uchýlení se k doživotnímu celibátu? To je násilí na těchto jedincích páchané i hluboké nepochopení Boha a mylný směr prosazovaný církví.
Celibát není pro každého, pokud se dotyčný(á) k tomu svobodně rozhodne proč ne, ale uvědomují si propagátoři celibátu, že bez lásky a sexuality jejich rodičů, by se nenarodili ani oni, zastánci celibátu?
Jinak orientovaných žen a mužů je mnoho a přemýšliví lidé se ptají: Jaký je důvod jejich změněné orientace? Není až tak složitý a mnoha rodičům se nebude líbit. V rodině kde žena opovrhuje druhým pohlavím a muži jsou podle ní jen na obtíž – anebo naopak: muž opovrhuje ženami - tak jejich děťátko, pokud není dostatečně odolné, si tento náhled na druhé pohlaví vezme za vlastní a pokračuje v programu rodičů s přesvědčením, že druhé pohlaví není třeba.
Jako ve filmu Sexmise.
Je paradox, že s jinou orientací dětí mají největší problém právě jejich rodiče, tedy ti, kteří na tom mají svůj podíl. Odsuzují je a často jim neodpustí po celý život.
Na druhé straně je třeba si přiznat, že orientace pouze na jedno pohlaví, to je vybočení z normálu a z řádu a není dobré to považovat za vhodné nebo dokonce za normu.
Ve starém Římě také lidé považovali za běžné sledování zápasů gladiátorů na život a na smrt. A šlo to ještě dál, mužům už nestačily ženy a namísto nich měli mladé chlapce. A i takové impérium jako byl Řím, se rozpadlo pro nenasytnost a morální pokles lidí. A stejně jako tehdy, morální krizi prožíváme i dnes.
A tak jsou ´rodiny´: žena se ženou či muž s mužem vhodné pro výchovu dětí?
Vždyť každé dítě má první vzor ve svých rodičích a snaží se je napodobovat a dělat vše jako oni… (jablko nepadá daleko od stromu). A jaký vzor má dítě jinak orientovaných párů, co si jako vklad odnese do svého života?
Samo je zmatené, vždyť všude kolem jsou běžné páry a doma je vše úplně jinak, nehledě na posměšky a odsudky ostatních dětí.
Jako rodiče chceme pro děti to nejlepší, ale předkládat děťátku jako normu rodiče tvořené ze dvou žen nebo ze dvou mužů? To si myslíme, že dítěti prospěje?
