Mám na mysli Františka Gellnera (* 19. června 1881 v Mladé Boleslavi, † asi 13. září 1914, ztracen na haličské frontě, kde ulehnul na pokraji silnice a už o něm nikdo více neslyšel). Zemřel mlád 33 let.
Kromě nadaného básníka byl i prozaikem a kreslířem. Patřil k proudu anarchistických tvůrců, kteří bořili mýty a zavedené šablony i estetické kulisy.
Jeho verše jsou velmi prosté, jakoby připomínaly lidové písně. Hovoří o tématech, která byla falešnou morálkou té doby tabuizována.
Měl smůlu v tom, že pocházel z rodiny nepříliš zámožného židovského obchodníka. Pozdější propagandě se do krámu vůbec nehodil. Ta měla raději Wolkera.
Jedna z nejnádhernějších básní pochází ze sbírky Radosti života. Hovoří o zklamání, o tom, jak slepě věřil tomu, že svět bude lepší. A nechce být ve společnosti, která je tak příšerně pokrytecká. Ukazuje, jak každý z nás se něčím vědomě přetvařuje.
Všichni mi lhali
Všichni mi lhali, všichni mi lhali,
blázna si ze mne dělali.
Přede mnou citem se rozplývali,
za zády se mi vysmáli.
Žurnály, básníci, učenci lhali
po léta za nos mě vodíce,
muži mi lhali, a ženy mi lhaly.
Ženy, ty lhaly mi nejvíce.
Srdce mé stále po lásce prahne,
nikomu však již nevěřím.
Když někdo ke mně ruce své vztáhne,
ustoupím bojácně ke dveřím.
Řek bych, že všechno je ztraceno v žití,
žití je však tak záhadné!
Klidný jsem, mohu-li pivo své píti.
Hořící tabák nezchladne.
Touha má bloudí těkavě světem,
a já popíjím v úzkých zdech.
Co je mi po tom, budu-li dětem
cestou k domovu na posměch!
Propil jsem peníze, na dluh pít budu.
Šťasten, kdo propije boty své!
Zřím oknem krčmy ven v rozmoklou půdu.
Podzim se stromů listí rve.
Fragmenty té básně zhudebnil například Pepa Nos i avantgardní skupina Visací zámek.
Perspektiva
(ze sbírky Po nás ať přijde potopa)
Má milá rozmilá, neplakej!
Život už není jinakej.
Dnes buďme ještě veselí
na naší bílé posteli!
Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví.
Zejtra si lehnem do rakví.
A ze stejné sbírky:
Přetékající pohár
Já držím pohár ve své dlani.
Je zpěněný a přetéká.
Já držím pohár ve své dlani,
jenž čeká na rty člověka.
Jenž čeká, zdali víno jeho
se do brázd vyschlých rozleje,
na snivých květech v jiných světech
zda zavěsí své krůpěje.
Jenž čeká, zda se sehnou květy
pod onou tíží ku zemi.
Jenž čeká, zdali jiné světy
rozzáří svými vůněmi.
Já držím pohár ve své dlani,
jenž čeká na rty člověka.
Já držím pohár ve své dlani:
své srdce, které přetéká.
Básně Františka Gellnera uchopil i Juraj Herz ve filmu Petrolejové lampy, skladatel Luboš Fišer, zpívali je Karel Černoch, Marie Rosůlková i Josef Laufer, zhudebnil je i Jaromír Nohavica a Vladimír Mišík.
A ani jsem nezmínil báseň „Babička Málková“, či „Nečekám nic od reforem“ – skvostná díla!
Pokud jste vnímaví k textům, k jazyku, k verši, zkuste si ty sbírky přečíst. Nebudete litovat.
A já tady zdola musím jen říci: „Ať jsi Františku zahynul jakkoliv, já Ti za ty strofy nesmírně děkuji.“
