Víte, že slovo gurmán znamená pouhopouhý žrout? Zatímco labužník, tedy vyhledávač vynikající chuti, je gourmet?
Ale o tom jsem vlastně nechtěl tak moc psát. Chtěl jsem se zabývat všeobecně potravinami, jako základní věcí, která nás drží při životě, bez níž se neobejdeme, a o níž přinejmenším tušíme, že dnes za mnoho nestojí.
Oslněni po letech prázdných krámů plnými obchody jsme v devadesátých letech zahodili jakýsi pud sebezáchovy. Líbily se nám fialové krávy, mistři Proprdové, kteří čistí, až se sami divíte. Lepší a ještě lepší prášky do pračky, které Vám vyperou dočista dočista. Tabletky, které nedovolí vodnímu kameni zničit Vám Vaši pračku? Zapomněli jsme na obyčejné věci, jako je ocet, který svede totéž. Na dobré a hodnotné věci pro v podstatě pozlátko. Zahodili jsme rozum pro kousíček vteřinového pocitu.
Docela pěkně o těch potravinách hovořil pan Roman Vaněk, zakladatel Pražského kulinářského institutu (PRAKUL).
Dosti dobře rozkryl docela zásadní věc: netušíme, kdo nám tu, či onu věc vypěstoval, či jinak vydobyl. Neznáme ho! To je ta obrovská chyba! Jako neznáme (a nejsme schopni znát) nadnárodní molochy.
A dotkl se další komerční věci: značky BIO. Ta nálepka BIO vůbec negarantuje, že ta věc je dobrá! Těmi třemi písmeny jsou posedlí Němečtí konzumenti, stejně jako Dánové, či Holanďané. Získání nálepky BIO je pouze (a ne úplně levná) komerční otázka.
Protože husa od pana Nováka, která na nás nepříjemně syčela každý den cestou okolo, je nám bližší a přirozenější, než jiná husa třeba ze Zaragozy, či Nantes.
Jinými slovy: musíme znát a pěstovat si své farmáře, sedláky, zemědělce, či jakkoliv jinak je pojmenujeme. Protože oni nám prodávají potraviny a my jim, třeba, na oplátku, opravíme rádio, nebo vyčistíme ucpaný odpad. Musíme žít v daleko menším kruhu.
Dobře. Ale pan Vaněk postřehl ještě jednu věc. Ti zemědělci a pěstitelé se někdy utrhávají z řetězu. Typicky se to stalo s česnekem. Ten čínský za mnoho nestojí. Nemá tu správnou chuť, a stejně ho do jídla musíte dát mnohonásobek. Než to sem Číňané začali vozit, stál český česnek paličák, kolem 120 korun. Číňané sem navezli jakýsi himálajský česnek za 65 korun za kilo. I s tou dopravou.
A Češi si začali kupovat tuto náhražku jen proto, že byla laciná. Jako mnoho jiných náhražek.
Ale čeští farmáři udělali obrovskou chybu! Koupili si nálepku BIO a začali česnek prodávat za 240 korun. Jenže tu hodnotu dobrý česnek reálně nemá! Každá, i potravinářská komodita, má svoji cenu, která se musí ustálit v nějaké rozumné hodnotě, jinak si zemědělci mohou svá pole vstrčit do zadku a postavět je solárními panely, jak se to bohužel právě v praxi reálně děje.
Je prostě blbě, když se kdokoliv domnívá, že nejlepší je kupce v jednom okamžiku co nejvyšší cenou pořádně „natřít“. Vrátí se mu to zpátky jako bumerang. Dodavatel ztratí a zájemce také. Stále je to o jednom: kvalita a cena. Zkusme fyzikální podobu tohoto jevu:[1]
Není důležité, jestli je na něčem napsáno BIO. Pro nás je důležité jestli víme, že danou věc udělal Franta Vopršálek, kterého známe, chodíme kolem jeho polí a vidíme, co s nimi dělá. Anebo jestli Štěpán pase krávy na loukách a necpe je intenzivním hospodářstvím. To se musíme naučit rozlišovat!
[1] Systém bude oscilovat okolo rovnovážné polohy, a amplituda bude s časem klesat.
Nám spotřebitelům, hloupě, začalo být jedno, kdo a jak tu, či onu, potravinu vyprodukoval a kdo na ní nejvíc vydělal. Zalíbily se nám více ty pestrobarevné krabičky, než jejich obsah. A jak jsme státem soustavně ožebračováni o poslední drobty důstojnosti, možná se nelze co divit.
