Smutek z prezidentské volby

Tak, první kolo máme za sebou. Přineslo jedno překvapení a mám-li říci za sebe, spíše rozpaky. Jednak z toho, kdo postoupil a jednak i jistý smutek z většiny kandidátů. A vlastně i z právního rámce celých voleb, který budí přinejmenším pocit účelovosti.

Jak již všichni víme, do druhého kola postupuje poměrně překvapivě kandidát TOP09 Karel Schwarzenberg s podporou 23,4 % voličů a méně překvapivě Miloš Zeman (SPOZ) s podporou 24,2 %.

Z kandidátů, kteří v prvém kole propadli, jmenujme především „nezávislého“ kandidáta Jana Fischera. Získal „pouhou“ 16,4% podporu, ačkoliv byl mediálními průzkumy dlouhé měsíce označován jako favorit voleb. V televizní debatě, do které si zaplatil diváckou „klaku“ (800,- Kč/tleskače), mu byl údajně naměřen potlesk o 22,8 dB silnější, než jeho protikandidátu Zemanovi. Jen s malou povědomostí o vztažné jednotce dB (decibel) se můžeme jen podivit jak to, že jeden kandidát má 190× větší potlesk, než druhý. Zjednodušeně řečeno: prvému tleskal jeden divák a druhému 190 diváků. Divné? No ano, velmi divné.

Víme, že nemalé prostředky na kampaň získal mj. od bossů Chrenka a Soukupa. Zatímco průzkumy předvolebních preferencí se (např. v USA) dělají prakticky po každém sebemenším veřejném vystoupení kandidáta, zde byl do zblbnutí opakován jediný zastaralý průzkum provedený jen na nepatrném vzorku tisíce respondentů. Bez větší obavy můžeme tvrdit, že tento průzkum byl jen málo objektivní, nereprezentativní, pravděpodobně zaplacený a měl hlavně sloužit jako mediální manipulace veřejným míněním. Voliči poměrně dobře tuto manipulaci prohlédli a kariérního komunistu odmítli.

Jen těsně za Fischerem se umístil Jiří Dienstbier s 16,1% podporou. Z malé podpory lze usuzovat, že jej nevolili ani všichni příznivci ČSSD. Myslím, že to není žádné překvapení. Kariéru si vystavěl v podstatě jen na základě popularity svého otce a to je – přiznejme si – pramálo. Za zajímavé můžeme snad označit jen to, že svým voličům nedoporučil volit v druhém kole expředsedu ČSSD Zemana, což bych očekával. Něco se holt neodpouští. Jeho výrok, že nebude voličům doporučovat pravičáka Schwarzenberga ani pravičáka Zemana je snad jen úsměvnou ukázkou toho, kde se dnes ČSSD ideologicky nachází. (Předsednictvo strany však nakonec takovéto doporučení vydalo.)

Překvapil mě neúspěch Vladimíra Franze s 6,8 %. Soudil jsem, že zejména mladší voliči se k němu snadno přikloní. Pro mladší generace není tetování nikterak diskvalifikující, jako pro generaci starší. Ale asi konzervatismus a obava z „poprasku“ na mezinárodní scéně zvítězil. Možná škoda – v poslední „superdebatě“ působil o mnoho lépe, než v minulých vystoupeních. (V tom prvním jsem měl pocit, že mu snad do sluchátek pouštěli zpožděný příposlech. Nevím, zda jste to někdy zkusili – člověk pak není schopen vyslovit ani své vlastní jméno.)

No a ostatní kandidáti? Zuzana Roithová 5 %. Bez překvapení; možná jsem čekal ještě méně.

Táňa Fišerová 3,2 %. Bez překvapení. Milá a laskavá dáma, ale tak nějak věcně mimo.

Velmi mě překvapila fatální porážka Přemysla Sobotky – 2,5 %. Zřejmě pyká za ostudnou vládu Petra Nečase a nese na sobě stigma člena ODS – možná ne zcela férově. Je to znamením, že nestál za hlas ani příznivcům ODS. Anebo to znamená, že ODS definitivně překročila Rubikon a ocitla se již na smetišti dějin.

No a nakonec nám zůstala zcela osamělá Jana Bobošíková, které nepomohl ani verbální euroskepticismus, ani to, že je atraktivní ženou, ani nic jiného. Do voleb se jí sice podařilo vrátit, ale prostě nezaujala. Myslel jsem si to.

Vladimír Dlouhý se nepokusil do volebního klání vrátit poté, co jeho listiny s podpisy neprošly požadavkem 50 000 podpisů. Stejně by (nejen) vinou své komunistické minulosti pravděpodobně neměl reálnou šanci uspět.

A z původních kandidátů zbývá ještě Tomio Okamura, který neuspěl se svou stížností ani u Nejvyššího správního soudu a nakonec ani u Ústavního soudu a hodlá se domáhat ochrany svých práv až u mezinárodního soudu ve Štrasburku.

Z prvního kola můžeme vyvodit několik závěrů a vznést také několik otázek, které se samy nabízejí:

Zcela v obecnosti: Voleb se zúčastnilo 5,4 z 8,4 mio. oprávněných voličů; volební účast cca 61,31 % je vcelku typická pro nový volební instrument – dalo se čekat i více. V příštích volbách bude nižší a ustálí se časem někde kolem 40 %.

→ Z prvního kola volby si můžeme nadto povšimnout, že voliči preferovali ještě tato kritéria:

1. raději muž, než žena,
2. raději stařík, než mladík,
3. raději ostřílený politik, než nepolitický nestraník,
4. raději socialista, než klasický liberál,
5. raději kuřák, než nekuřák,
6. raději přítel alkoholu, než abstinent,
7. raději eurohujer, než euroskeptik.

→ Kandidující dámy si vlastně volební sílu těch, kdo by ženu na Hradě rádi viděli, rozdrobily.

→ V prezidentské volbě pravice zcela propadla. Důvody jsou zhruba dva: už od počátku kampaně byl každý z teoreticky pravicových kandidátů ihned po jakémkoliv výroku hlasitě okřikován, že nebude nadstranickým presidentem, zatímco výrazně levicoví kandidáti halasili své politické názory za nadšeného souhlasu všech ostatních. Závěr? Jediný správný nadstranický president musí být socialista. Za druhé známá věc: je ODS vůbec pravice?

→ Kupodivu se neuplatnila komunistická minulost Miloše Zemana. Pravda, do strany vstoupil v třiadvaceti, v období politického tání a záhy byl vyloučen pro nesouhlas se vstupem vojsk Varšavského paktu.

→ Z prvního kola vyšli k velké radosti politických sekretariátů ryze straničtí kandidáti, nebo jinak, političtí matadoři. Proč tomu tak je? V prvé řadě k tomuto faktu vedl značně nerovný přístup už k vlastní nominaci kandidátů. Zcela chybný princip 10 senátorů/20 poslanců/50 000 občanů zakládá už sám o sobě princip nerovnosti. Od tohoto bodu se nám odvíjí celá řada úvah o selektivním použití iniciačního referenda a námět ke zpochybnění spravedlnosti voleb.

→ Druhým faktorem byl nesporně vliv médií. Po celou dobu se média u většiny kandidátů soustřeďovala na to, že volit méně známé kandidáty je neprozíravé, protože hlas tak propadne. Občané tomuto vlivu dosti podlehli. Podobný efekt se nám periodicky projevuje i ve volbách parlamentních. Ale ani kdybychom vliv médií nevnímali tak silně, působí nám zde poměrně známá sociologická závislost: volič je daleko raději v té skupině, která vyhrává. Pejorativně je dnes tento efekt označován jako stádnost, nebo ovčanství. Co nadělat, funguje to.

No, máme co jsme chtěli. V druhém kole si můžeme vybírat mezi eurohujerem a eurofederalistou, jak kdosi vtipně poznamenal.

A jestli jsem si mohl jen obtížně vybrat před prvním kolem, teď už nemám vůbec z koho vybírat. Volit menší zlo se mi nechce, protože i volba menšího zla je pořád volbou zla.

Škoda, docela jsem se těšil, že zafouká čerstvý vítr. Už dnes je jasné, že nikoliv.