V nedlouhé historii naší republiky dnes složil ing. Miloš Zeman, již jako jedenáctý, podle Ústavy ČR, Hlavy III., článku 59, odstavce 2, slib presidenta republiky:
11. president České republikyFoto: Herbert Slavík
„Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“
Od okamžiku, kdy se prvým presidentem Československa stal 14. listopadu 1918 Tomáš Garrigue Masaryk, uplynulo z hlediska lidského věku poměrně málo vody. Od té doby změnila naše republika několikrát jméno. Pomineme-li potupný protektorátní název Böhmen und Mahren, po válce se přejmenovala na Československou republiku, v roce 1960 na Československou socialistickou republiku, jíž zůsatla až do roku 1990, aby se pak 1. ledna 1993 oddělila od společného státu se Slováky a stala samostatnou Českou republikou.
Nechci se ani pro tento okamžik probírat tím, kteří presidenti postupně na Pražském hradě usedli, či jak se svého úkolu zhostili, ale spíše bych rád zmínil a zaznamenal několik bodů z inauguračního projevu nového presidenta.
V prvé řadě je třeba zmínit významnou smířlivost jeho proslovu. Podle jeho slov je cílem jeho úřadu uklidnění a stabilizece politické scény. Ve svém projevu nabídl Pražský hrad jako neutrální pole pro dialog všech politických subjektů, bez politických preferencí. Podle jeho slov nehodlá svůj úřad pojímat jako soudce mezi znesvářenými stranami a subjekty, protože to podle jeho názoru presidentovi nepřísluší.
Za druhou prioritu svého úřadu označil zejména podporu „ostrovů pozitivní deviace“, podnikatele Baťovského typu a ražení, kteří reinvestují zpět své zisky, čímž vytvářejí nová pracovní místa, podnikatele, kteří pouze bezohledně nerýžují.
Negativně se nastupující president vymezil proti „deviaci negativní“, ke kmotrovským mafiím, k jejichž omezení shledává vhodným nástrojem zákon o prokazování nabytého majetku.
Zcela jasně se vymezil proti vzniku a projevům neonacistických bojůvek, ale také i proti médiím, která povrchně a bulvárním způsobem komentují veřejné dění ve státě a manipulují velmi snadno veřejným míněním.
Za dobu výkonu své funkce by chtěl, podle jeho slov, chránit ty úspěšné a společensky prospěšné jedince, kteří jsou „obklopeni závistivou hloupostí“. Jim chce vzkazovat, aby se nenechali otrávit a podávat jim pomocnou ruku, všem, bez rozdílu politické příslušnosti.
Na závěr svého vystoupení připojil, ač sám je atheistou, modlitbu:
Bože, dej mi odvahu, abych se snažil ovlivňovat věci, které ovlivnit mohu.
Bože, dej mi pokoru, abych se nesnažil ovlivňovat věci, které ovlivnit nemohu.
Bože, dej mi moudrost, abych dokázal rozlišit mezi prvním a druhým.
Kdyby se presidentu Zemanovi podařilo naplnit svůj mandát činy, které v inauguračnímu projevu nastínil, měl by velikou šanci stát se skutečně všeobecně váženým a ctěným presidentem republiky, možná presidentem Sjednotitelem. Ačkoli s jeho politickým světonázorem významně nesouhlasím, v jednom ohledu má Miloš Zeman velmi dobrou pověst: prokázal, že umí dodržovat své slovo. Věřme tedy, že slova presidentského slibu bude pociťovat jako takovýto závazek, stejně jako slova svého projevu a závěrečné modlitby.
Můj poslední odstavec začíná vědomě souvětím podmiňovacím. Nechejme se překvapit. Nic jiného nám stejně nezbývá…
