V tomto předposledním dílu cyklu bych rád poukázal ještě na několik údajů, které Bible uvádí jako faktum. A které nevypadají příliš pravděpodobně, či vyvolávají další otázky.
V prvé řadě je nutné se tázat, jak mohli evangelisté o mnoho let později tak přesně svědčit o tom, co se odehrávalo při aktu Ježíše s prefektem Pilátem z Pontie. A též lze s trochou matematiky soudit, že jestliže byli evangelisté přibližně stejně staří jako Ježíš, pak jim v době zápisů evangelií muselo být kolem 70 až 130 let. Nemyslím, že se lidé tehdy dožívali takového věku.
Ač někteří z vědců jsou toho názoru, že Ježíš vůbec neexistoval (Angličan John Allegro dokonce tvrdí, že slovo Ježíš je jen označení pro jakousi halucinogenní houbu), mnohé historické záznamy o té osobě spíše svědčí, svědčí že žil a lze jej pokládat za osobu historicky doloženou. Dokonce jej lze označit za nejlépe popsanou antickou postavu.
Nepochybným se tedy jeví, že Ježíš vadil. Rozhodně vadil svým buřičstvím proti jak farizejům, tak proti saducejům. Vadil Římu, protože bouřil proti zavedenému pořádku. A vadil i rovnoprávným postojem k ženám (nebylo jich málo a jednal s nimi stejně, jako s muži). To muselo tehdejší společnost nesmírně jitřit.
Vezmeme-li obžalobu podrobněji, jedním z nejtěžších obvinění bylo, že znevažuje Chrám. Ale podle Markova svědectví (14,57.58) jen kritizoval to, že před chrámem Páně kupčí směnárníci, kteří realizují své zisky z toho, že většina přišedších se nemohla trmácet takovou dálku s obětním zvířetem, případně si kupovali „čisté“ mince. (Já zbořím tento chrám udělaný rukama a ve třech dnech vystavím jiný, ne rukama udělaný.) Ale výrok proti Chrámu nebyl hrdelním zločinem ani v říši Římské, ani v pojetí judaismu. (Doklad: Ješua, syn Ananův, volající slova o zkáze Jeruzaléma i Chrámu. Bičován, předveden k římskému správci Albinovi, ten jej seznal šíleným a propustil jej [J. Flavius: Válka židovská VI, 300-305]).
Zničení Chrámu ostatně prorokoval i slavný rabi Jochanán ben Zakaj a to bez jakékoliv újmy. Ježíšův výrok o obnově chrámu ve třech dnech může souviset s představou nového, tzv. Třetího chrámu. To, že Mesiáš postaví nový chrám, bylo věcí logickou (očištěný od kupčení, postavený na čisté víře v Boha).
Dále byl prý Ježíš viněn, že brání odvodu daní císaři. Matouš však (22,17-21) zmiňuje: „Pověz nám tedy, co myslíš: Je dovoleno dávat daň císaři, nebo ne?“, a Ježíš říká: „Co mě pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz daně!“, „…Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“. (V římském impériu symbolizovaly mince svým provedením a nápisy císařovo božství, které bylo v tomto kultu běžné. Mojžíšův zákon zbožšťování člověka nedovoloval.) Dodnes nemají Židé sochy svých proroků. Křesťanství tuto tradici prolomilo – výtvarníci nejprve zkusmo a pak už na objednávku ztvárňovali osoby a nakonec už i samotného Boha.
V tomto případě tedy žaloba byla charakteru ryze politického, nikoliv náboženského.
Celé židovské dějiny zaznamenávají řadu Mesiášů. Ani to nebyl hrdelní zločin. Nikde není jediný záznam o tom, že by kterýkoliv z nich byl souzen. (Namátkově: prorok Izaiáš označuje za Mesiáše perského krále Kýra, Flavius označuje za Mesiáše vojevůdce Vesspasiána, za Mesiáše se prohlásil i bar-Kohba.) I toto bylo zřejmě Ježíši hozeno na krk jen účelově – zbavit se ho.
Sanhedrin, velerada (71 členů) vyžadoval v hrdelní při účast všech (při nezávažných obviněních stačilo jen 23 členů). Z toho lze odvozovat, že jestliže velerada (doložitelně) nebyla kompletní, měla sílu jen jakéhosi předběžného výslechu. Při vědomí toho předává Ježíše římské justici, čímž se případ mění z náboženského na politický. Pilát soudí Ježíše z porušení práva římského, nikoliv z porušení zákona Mojžíšova.
Pozornost je třeba věnovat i tomu, že Pilát celou věc vůbec přešetřuje. Buď se mu návrh velerady na trest smrti nezdál dosti podloženým, anebo velerada k žádnému závěru sama nedospěla a obrátila se k autoritě vyšší.
V celém případu hraje ještě roli Herodes Antipa, nejmladší syn Heroda Velkého. Ten měl mezi Židy hodně špatnou pověst (a jen další zajímavostí je, že jej císař Caligula později poslal do vyhnanství).
G. Fouard v knize „Život Ježíše Krista“ zmiňuje, že Ježíš od jeho stolice odchází v bílém rouchu (řck. lampros) – tedy byl při hrdelní při osvobozen. Herodes Ježíše propouští zpět do rukou Piláta (dokl. Joseph Flavius XIV 9,4) jako nevinného z hlediska římského práva.
A pak se děje něco divného: Pilátovi vojáci mu dávají před bičováním roucho rudé. A Matouš svědčí (27,31), že před ukřižováním byl oblečen zpět do vlastních šatů. Trojí změna šatu jako symbol? Čeho?
Nyní zfanatizovaný dav, který více toužil po zachování prokázaného zločince Barabáše před Ježíšem. Podle synoptiků se přelíčení s Ježíšem mělo konat prvního dne židovského svátku Pesach (Jan uvádí o den dříve). J. Flavius (Válka židovská 9,422) uvádí, že přítomno mohlo být i 2,7 mil. poutníků, vesměs ideologicky, politicky a nacionálně velmi nesourodých.
Jak se mohli sjednotit v tom, že Ježíše nutno zničit? Davidovského krále, mesiáše? Dav, který se měl dovolávat toho, že jediným vládcem je římský císař? Nacionálně vypjatý dav???
Vše v Ježíšově procesu a popravě je podezřele uspěchané. Vše svědčí tomu, že se jednalo o politický monstrproces a o zneužití davu za cíli, které si lze jen domýšlet. Nabízí se, že šlo o strach ze ztráty postavení některých jedinců, kněžské oligarchie – a to si nedovolili ani farizejové, kritici této oligarchie. (Ostatně, o Kaifáši ani Talmud moc dobře nehovoří.)
Klíčovým bodem zřejmě muselo být Ježíšovo extempore „vyčištění chrámu“. Krom toho, je zde spor (Jan jej klade na úvod Ježíšovy činnosti, synoptikové na závěr), možná k němu došlo i dvakrát.
Ať tak, nebo tak, soud s nepohodlným kazatelem muselo něco vyvolat.
Nejvíce se zdá, že se dotkl bezpracných zisků některých jedinců. Dnes se tvrdí, že vinu za jeho smrt nesou farizejové. Obecně to tak nevypadá. Živnost penězoměnců a prodavačů obětin v předsálí Chrámu byla vysoce výnosná a lukrativní. O její provozování se starali saduceové, kteří za úplatu vydávali příslušná povolení. Z těchto živností jim ostatně plynuly do pokladnic také tučné zisky.
Ježíši toto parazitování na víře muselo nutně vadit, protože se střetávalo s jeho vizí Boha a víry. Tehdy, když rozmetal jejich stoly, si nejspíše podepsal svůj rozsudek smrti.
To téma mě nesmírně unavuje, ale dotáhnu to do konce posledním dílem o popravě člověka Ježíše.
