Role soudců v politice

Čtvrtý článek, který k problémům politiky předkládám, se bude týkat zvyšující se role Ústavních a správních soudů. Celý cyklus článků předkládá teoretické závěry o roli a chování politických stran v moderní době.

Ústavní soudy stále více vstupují do politických procesů nejen v demokraciích mladých, ale i tradičních. Pokusme se podívat, zdali se jedná jen o módní výstřelek, nebo je dnes role těchto soudů nezbytná.

Odpůrci zasahování ústavních soudů argumentují tak, že tyto soudy nejsou volené, ale jmenované (v našem ústavním pořádku presidentem). A že nějaká skupina přestárlých a nikomu odpovědných figurek přímo překáží vyjádření svobodné vůle občanů. Kromě této výtky je oprávněně namítáno, že tyto soudy jsou omylné jako každý jiný soud.

Zastánci argumentují tak, že tyto soudy staví bariéru proti zlovůli výkonné moci a její byrokracie, i proti pomíjivostí těch či oněch momentálních volebních většin.

Otázkou samou pro sebe je, jak je možné, že legislativci vypustí z ruky zákony, které více nebo méně ústavám odporují. A vidíme, že to možné je.

Na stole zůstává nezodpovězená otázka, zda má mít jakýkoliv nevolený orgán mandát vyšší, než výsledek hlasování demokraticky zvolených zástupců. Přestože je legitimita ústavních soudů soustavně napadána a napadány jsou i jejich verdikty, jejich role a pravomoc neustále posiluje.

Zejména ve státech prolezlých korupcí, nebo dlouhodobě zmítaných nesmiřitelným soubojem ideologií (Indie, Izrael) ústavní soudy v podstatě vyplňují politické vakuum. Naopak v Rusku byl Ústavní soud zcela smeten ze scény v souboji B. Jelcina s Dumou.

V západních státech vzrůstá vliv správních soudů, které zkoumají ústavnost jednotlivých kroků exekutivy tak dalece, že se přímo stávají jakousi paralelní politickou silou, zejména ve sporných, či ideologicky zabarvených případech.

Státy (nejen západní) v posledním období nesmírně expandovaly. S jejich výhonky se setkávají občané prakticky denně při jakémkoliv konání. Zdá se, že tato expanze si existenci správních a ústavních soudů přímo vynutila. Itálie, Německo a Francie mají stanoveny správní soudy i se systémem soudů odvolacích. Spojené státy, Británie, Kanada a Austrálie využívají běžných soudů trestních. Rostoucí počet podání k těmto soudům zřetelně ukazuje na rostoucí segment státní moci.

Americká ústava sice výslovně ústavní soud nezmiňuje, ale při hájení práv občanů hovořit do vládních rozhodnutí se v zájmu hájení menšin nad excesy většin uchytil zcela přirozeně.

V Evropě nabyla větší síly euforie z širokého volebního práva a ochrana menšin se dostala mimo hlavní zájem. „Hlasující většina“ se stala posvátnou modlou.

V americkém právu se první závažnější přezkum ústavnosti konal v době zavádění New Dealu F. D. Rooseveltem. FDR své cíle obhájil a Amerika tím rozsudkem prohrála na dlouhá léta svoji bitvu o Laissez-faire.

Po druhé světové válce (hitlerismu) se v Evropě ukázalo, jak krátkozraká a zrádná byla politika „hlasující většiny“. Prosté volby nestačily klást bariéru nastupujícím fašistickým diktátorům, kteří byli schopni zmanipulovat zastupitelské orgány. Možnost tyranie vlády jednající jménem většiny se ukázala velmi nebezpečnou. I zde začaly nastupovat Ústavní soudy.

Způsoby jmenování ústavních soudců:

1. USA – jmenuje president, schvaluje Senát. Soudců je devět jmenovaných na doživotí. Zřídka zůstávají ve funkci do smrti.
2. Francie – President, Senát a Parlament navrhují po třech soudcích do Rady. Jmenování na devět let bez možnosti opakování, po třech letech se obměňuje 1/3 Rady. Bývalí presidenti mají právo v radě zasedat, ale nevyužívají jej. Volba je velmi politizovaná.
3. Německo – 16 členů, 1/2 parlament, 1/2 horní komora, po dohodě hlavních stran.
4. Itálie – 1/3 dolní komora, 1/3 horní, 1/3 profesionální soudci.

Pravomoci ÚS jsou rámcově stejné: zamítnout zákony odporující ústavnosti. Francie se odlišuje tím, že ÚS zamítá zákony ještě před nabytím účinnosti a Kanada, kde lze speciálním dovětkem deklarovat, že tento zákon nebude ústavně zkoumán zda neporušuje Chartu práv.

Francie a Itálie požadují jednomyslnost verdiktu ÚS, Německo uplatňuje zveřejnění protokolu o jednotlivých hlasech. Spory o větší správnost obou postupů neberou konce.

Ke slovu docházejí dnes i mezinárodní soudy. V Evropě nabyl vrchu Evropský soudní dvůr v Lucemburku jakožto nejvyšší orgán Evropského práva.

Má-li mít Ústava nějakou váhu, měl by někdo mít pravomoc rozhodovat, zda k jejímu porušení nedošlo. Problém v nálezech ústavních soudů nastává v tom, že tyto soudy ať chtějí, nebo ne, chovají se politicky už z definice, ač by neměly být stranicko-politické.

Parlamenty však mají možnost přijímat ústavní zákony, čili vnutit ÚS svoji vůli skrze nový ústavní zákon. Námitka, že se ÚS nikomu nezodpovídají, je tím sice poněkud oslabena, nikoliv však vyvrácena. Ústavní soudy také musí svá rozhodnutí veřejně odůvodňovat, což často zkoumá právnická veřejnost a případy se pak někdy vrací k novému projednávání.

Zásadní problém však nastane v okamžiku, kdy se exekutiva, nebo legislativa odmítne tomuto rozsudku podřídit. ÚS nemají k dispozici silové složky státu, tedy nejsou schopny reálně svůj rozsudek vynutit. Nemohou dělat vůbec nic.

Soudci nejsou jedinými státními úředníky, kteří vládnou ohromnou mocí, ale voličům se přímo nezodpovídají. I vlády mají určitý manévrovací prostor než narazí na nevůli voličů. Ta však má časový odklad až do příštích voleb.

Většinu činností spojených s praktickým řízením státu totiž ve skutečnosti vykonávají úředníci na plný úvazek a lidé nikoliv volení, nýbrž jmenovaní, přičemž mnozí z nich mají neuvěřitelnou volnost v tom, jak při své práci budou postupovat a jak si budou svou pravomoc vykládat. Ústavní soudy by měly zaručit, že nikdo nepřekročí svoji pravomoc přes míru. Ani ony samy si nesmí osobovat moci přespříliš. A opět bychom se měli tázat, zda spoléhání se na míru sebereflexe je dostatečnou brzdou.

Příště pohovoříme o dnes velmi frekventovaném termínu: přímé demokracii, neboli referendech.

„V politice, kde není odvolávacího soudu, soudí člověk podle výsledku.“ Niccolo Machiavelli