Pošta Česká — Neverending Story

Mnoho už o tom podniku napsáno. A přesto se nic neděje, alespoň ne k lepšímu. Česká Pošta, podobně jako České Dráhy, si prostě odmítly povšimnout, že Marie Terezie i Franz Josef již léta mrtvi, mocnářství se rozpadlo a máme nejen jiné století, ale i tisíciletí.

Příběh prvý

Zkoušeli jste někdy sro­lo­vat DVD do ruličky? U­šet­řím Vám čas, nezkoušejte to. Jde to děsně blbě.

Přesto kamarádovi do­ru­čí Pošta zahraniční časopis s DVD v příloze v různých časových in­ter­va­lech tak, že jej poštovní doručovatelka násilím sroluje do trubičky a narve do tubusu s ná­pi­sem „Zeitungen“, který si spolu s  těsně při­leh­lou schránkou s popisem „Briefen“ s ve­li­kou slávou přivezl před řadou let z výletu do BRD. Dnes už se tytéž schránky, kterou mu tehdy mnozí záviděli, samozřejmě prodávají přímo u nás všude a má ji skoro každý.

V horším případě, když Pošta přijme do­ru­čo­va­tel­ku bez jazykové vybavenosti, která neví co má kam strčit, skončí časopis sro­lo­va­ný do ještě těsnější trubičky v oku pletiva plotu.

Marné domluvy listonošce, že rolování diskům docela škodí a že, i když se snaží, vyžehlit se je ještě nenaučil. A protože se živí svobodným povoláním, lépe řečeno, má svůj ateliér v podkroví svého domku, a tudíž je doma setrvale přítomen, nejlepší by bylo jen zazvonit.

Většinou se mu podaří spatřit do­ru­čo­va­tel­ku v ulici už na dálku, odhazuje pak špachtli obloukem hodným Discobola, halenu svléká v letu po schodech, baret hází v běhu na tis stojící u cestičky, aby ufuňen doběhl k plotu a bezmocně zíral na záda odcházející pošťačky a na trosku časopisu Statuen in der modernen Kunst.

Příběh druhý

Ondyno jsem pojal po­de­zře­ní, že doma trpím zou­fa­lým de­fi­ci­tem ku­cha­řek a k životu nez­byt­ně potřebuji Run­štuk­o­vy „Re­cep­tu­ry teplých pokrmů“. Nic snaz­ší­ho, než se podívat na in­ter­net, najít pří­sluš­né vydavatelství, vyplnit formulář, vybrat doručovací firmu, zaplatit obratem elektronickým převodem, přečíst si v mailu přijetí objednávky i platby a už jenom čekat a tichounce si slinit do klávesnice.

Česká pošta samozřejmě také modernizuje. Ne, že ne. Například si povšimli, že někteří lidé používají také elektronickou poštu a mobilní telefouny. Tož, s dobou se musí jít.

Sedím doma, čekám. Četl jsem nedávno někde „Dnes podáte, zítra doručíme…“. Druhý den nic. Třetí den nic. Týden, nic. Desátý den mi došla mailem anketka vy­da­va­te­le jakže jsem byl spokojen s jejich službami.
„Nespokojen, hrubě nespokojen,“ rci.
„Taková doba a balík s knihou nemám, peníze také ne a maso v lednici čeká.“
„Možná,“ připouštím, „není to Vaše vina, možná pošta,“ doplňuji zprávu.

Sláva! Přišel mi od Pošty e-mail:
„Vážený zákazníku, převzali jsme do přepravy zásilku č. HRC-PRC-123-456. O termínu a čase jeho doručení Vás budeme informovat.“ From: Ceska Posta. Mail byl generován automaticky, neodpovídejte na něj.

Neřeším už, jestli to trvalo tak dlouho nakladateli. V internetovém knihkupu sice uváděli, že kniha skladem a Vánoce už jsou dávno pryč. Hlavně, že kniha jede, maso v lednici už má barvu lehce unavenou.

Ty-dy-dy, tý-dý, ty-dy-dy, .../– –/.../! SMS!
„Vážený zákazníku, převzali jsme do přepravy zásilku č. HRC-PRC-123-456. O termínu a čase jeho doručení Vás budeme informovat. Odesílatel: Česká Pošta“. Bez zpětného čísla.

Další den: Ty-dy-dy, tý-dý, ty-dy-dy.
„Vážený zákazníku, doručovací pokus zásilky č. HRC-PRC-123-456 ze dne xxx nebyl úspěšný. Balík je uložen, pošta xxx, PSČ xxx, Tel: xxx. Odesílatel: Česká Pošta“. Bez zpětného čísla.

Pro úplnost je třeba dodat, že Pošta slíbila, že mě o temínu a čase doručení bude informovat, což prostě nedodržela. Navíc: doma jsem byl celý den (i minulý a před­mi­nu­lý), z okna se dívám přímo na branku, u branky je samozřejmě zvonek, ve schránce na plotě samozřejmě žádné oznámení o uložení zásilky není.

Jako obyčejně, k žádnému pokusu o doručení ve skutečnosti vůbec nedošlo. Auto prostě odvezlo balík z rozdělovny Malešice přímo na ukládací poštu.

Další, tuším v pořadí už čtrnáctý den, jedu pro balík do městečka xxx. Pošta mě donutila k dodatečnému výdaji 24 Kč za veřejnou přepravu + 2:45 hodiny mého soukromého času, který si (např. při přednáškách) cením na 250 Kč/hod.

Úřednice za přepážkou na můj dotaz vece: „Inu, to jsou Malešice…“. Zřejmě je to nějaká předem domluvená šifra, které nerozumím.

Takže krom vcelku výhodné ceny knihy jsem Č. Poště zaplatil 69 Kč vč. DPH za smluvní přepravu, kterou nesplnili. Nadto jsem ještě utratil ekvivalent ztraceného času 687,50 Kč a zmíněných 24 Kč za PID.

Takže kniha mě ve skutečnosti stála vinou Pošty mnohem, mnohem více. Pravda, mohl jsem na ukládací poštu zavolat a požádat o nové doručení, ale opět bych tak činil na vlastní náklad a kdoví, jestli by další „doručovací pokus“ učinili následující den.

PS: Maso už bylo tou dobou pistáciové a dostaly ho kočky.

Příběh třetí

Nebydlíme na samotě u le­sa, ale v takové menší ob­ci, tu­ším pět set hlav. Ale Poště je prostě zatěžko dopisy roz­ná­šet. Taky proč by to dělala, že?

Teď naposled například do­ru­čo­va­tel/ka naházel/a dopisy s doručenkou (s modrým pruhem) úplně klidně do schránky Obecního úřadu. Samozřejmě ústřižek byl odtržen a zřejmě jej někdo falešně podepsal. Adresáti samozejmě o žádném dopiu neměli ani tuchu a starosta jim jej doručil o své vůli a na obecní náklady. Ale když zde platí takzvaná „fikce doručení“, pak je to vlastně možná dočista jedno.

Obdobně maminka a soused: oba marně čekají už deset dní na výpisy z běžného účtu, předplacené časopisy, běžnou korespondenci, soused na faktury a SIPO. Marně. Pošta prostě nejezdí. Snad bych to omluvil, kdyby ležel metr sněhu, ale neleží a soused soukromě podnikající to asi těžko omluví.

Rozhovor:
„Dobrý den, paní pošto,“ praví maminka, „copak se prosím děje s poštou, kterou jste nedoručili?“
„Dobrý den,“ na to paní pošta z auta, „…se pak vrací vodesílatelovi.“
„Na to se paní neptá,“ vstoupil do hovoru právě přišedší soused „jde o dopisy, které jste se nepokusili doručit.“
„Já nevim vo co de,“ zahovořila paní „já jen zaskakuju. Sem měla bejt doma, ale zavolali.“
„Dobře, ale kde jsou (ty dopisy)? Právě jsem přijel z Pošty a tam žádné uložené nejsou. Já na ně docela spěchám,“ nedal se odbýt pan soused.
„Si podejte stížnost,“ na to dáma poněkud poťouchle…
A tak dále ad infinitum. Nedověděli se nic.

Osobně se kloním k tomu, že kurz dostal nějaký brigádník, který dopisy i časopisy prostě někde zahodil. Přece se s nimi nebude tahat sněhem, nebo dokonce hledat nějakou blbou adresu.

Závěr

Tři historky, které jedinečně vykreslují charakter polostátního podniku, který má nejhustší síť poboček v celé republice, ale podniká v desítkách jiných aktivit, zatímco tu první, z názvu podniku plynoucí činnost, ponechává na periferii svých zájmů.

Stát (prý) Poště již žádné dotace neposkytuje. Jak asi uvažují výtečně placení manažeři Pošty? Zřejmě takto: „Stát nechce dát? Kde teď budeme brát? Ošulíme zákazníka!!! Ten se bránit nemůže.“ Tak nějak asi zní ten příběh.

Máte pocit, že takto se snad v běžném tržním prostředí nedá ani uvažovat, ani podnikat, protože zákazníci by utekli ke konkurenci? Možné odpovědi jsou zhruba dvě: buď tu nemáme standardní tržní prostředí, anebo zákazníci nemají ke komu utéci.

Obě odpovědi jsou správné. Tržní, nepokřivené prostředí tady samozřejmě nemáme; do všeho se montují všelijací regulátoři, opraváři, zdaňovatelé, dotovatelé, hejbatelé a různí kuliferdové a šíbři, kteří nemají nic jiného na práci, než lidem všemožně ztrpčovat životy a pokud je to jen malinko možné, poslat si nějakou malou (nebo velkou L) domů.

Pokud jde o Poštu, léta nad ní stát držel ochrannou ruku slovy, že se údajně jedná o přirozený monopol, kterému se musí za veřejné peníze vytvářet lepší podmínky, než jiným subjektům. Zcela pomíjím ten šílený protimluv, kterým je „přirozený monopol“. Není nic nepřirozenějšího a zhoubnějšího, než monopol. Stát sice pomalu — nesnesitelně pomalu — Poště tento monopol ubírá, ale nepochopím, proč to trvá dvacet let.

Jediný spolehlivý a zaručený recept je Českou poštu neprodleně zprivatizovat.