Poslední článek z cyklu politika a my se ještě podívá na vliv nátlakových skupin, tzv. lobby. O tom, že působí ve všech státech není pochyb. Pochyby ale vznikají ptáme-li se nakolik jsou legitimní, jestli přináší nějaký obecný užitek, či jsou jen nositeli korupce a nespravedlnosti.
Zhruba v 19. stol byl při návštěvě Ameriky Alexis de Tocqueville nadšen z ochoty Američanů vstupovat masově do různých spolků. Na první pohled se zdálo, že je to počin rozumný – politika se tím vzdaluje z centra a posiluje se občanská společnost. Ne tak už na pohled druhý. Dnes je kumulativní síla nátlakových skupin, které z těchto spolků vzešly a prosazujících si své úzké zájmy, vnímána jako bariéra pro volené zástupce v prosazování zájmů většiny.
Tradičním názorem bylo, že zdraví demokracie prospívá, pokud si v tlacích na vládu konkurují různé zájmové skupiny, z nichž si vláda vybírá ten správný směr. Tento chybný názor vychází z toho, že nátlakové skupiny jsou si podobné. [Mancur Olson: „The Logic of Collective Action“]
V praxi nikdy nejsou. Ekonomové tento jev označují jako „parazitování“. Pro příklad: dvacet pekařů se spojí a vylobbují si nějakou výhodu, na níž všichni pekaři vydělají. Spojit proti nim daleko početnější skupinu konzumentů chleba bude mnohem obtížnější. A i kdyby vznikla, milióny konzumentů budou spoléhat na to, že se jaksi „svezou“ s ostatními, budou pasivní. Vysoký počet úzkých nátlakových skupin pak znemožňuje vládě hájit většinový zájem. „Britská společnost získala tolik silných organizací a tajných dohod, že trpí institucionální sklerózou, která zpomaluje její adaptaci na měnící se podmínky a technologie.“ [Olson] Tentýž problém sužuje Ameriku. Chtěl Bill Clinton reformovat zdravotnický systém? Zastavily ho zdravotní pojišťovny. Prospělo by členství Číny ve Světové obchodní organizaci americkým spotřebitelům? Američtí výrobci textilu a oceli jsou proti. Národní zájem totiž není součtem všech partikulárních zájmů.
Nátlakové skupiny využívají mnoha míst, kde mohou tlak vyvíjet. [„Pressure Groups“, Oxford University Press, 1993] Vládu, senát, parlament, úřady, výbory i místní samosprávy. Jejich vliv je nižší ve státech, kde parlament dobře plní svůj kontrolní mechanismus (Kanada, GB, BRD). Zvlášť nebezpečný vliv lobby je tam, kde došlo k prorůstání jednotlivých pilířů moci. (Např. u nás.)
Vliv nátlakových skupin roste i tam, kde získaly polooficiální status. Vyjednávání mezi nimi a státem je někde dokonce požadováno zákonem. (Např. odborové organizace, které jsou také úzkou zájmovou nátlakovou skupinou.)
Malá vsuvka: Ač důvod vzniku odborových organizací byl ve své době naprosto logický (1. květen 1886 Chicago, resp. 1870 Rakousko-Uhersko), je otázkou, zda jejich síla a vyjednávací pozice není dnes poněkud nadsazená. Vezmeme-li v úvahu, že např. vyjednávání o minimální mzdě a její zvyšování vede v důsledku k vyšší nezaměstnanosti zejména málo kvalifikovaných a k deformování ceny pracovní síly, musíme se tázat, zda mají odbory vůbec nějaký celospolečenský přínos, nebo jsou jen nástrojem vydírání zbytku společnosti. Všimněme si také, že ve Francii jsou masové demonstrace, stávky, blokády silnic a přerušení dodávek veřejných služeb považovány za normální demokratický politický postup. Za zmínku stojí i fakt, že do amerických odborů velmi rychle infiltrovala mafie – pokud jejich vznik přímo neiniciovala – jako do prostředku k ovládání soukromých podniků a ke zisku výpalného za to, že nebudou účelově vyvolávat sociální bouře (mj. např. Paramount nebo 20th Century Fox).
Volební zákon Japonska např. farmářům dává až třikrát větší váhu volebního hlasu, než městským voličům. Jejich zájmové sdružení má 9 mio. členů. Dokážou si tak ochránit své profesní zájmy velmi silně. Podobně Unie učitelů brání jakékoliv reformě školství. (U nás bychom tyto skupiny nalezli také.) Tyto skupiny pak protežují „své“ poslance ve volebních kampaních. Zvolený poslanec pak už úzce spolupracuje přímo s příslušným ministerstvem.
Lobby pracují samozřejmě i nadnárodně. Kapitolou samou pro sebe je EU. Evropská komise napočítala v r. 1992 přes 3 000 zájmových skupin a více než 10 000 profesionálních lobbyistů. Kromě jiných zde silně nastoupily právě odbory a prosadily si takové úpravy práva, které se jim doma prosadit nepodařilo.
Zastánci lobbingu obhajují stanovisko, že prostřednictvím těchto skupin jsou občané schopni zasahovat do vývoje politiky četněji, než jen poměrně vzdálenými volbami. Dále argumentují, že lobbisté se pohybují v problematice, kterou dobře znají. Dále údajně brání vládě v uchopení příliš velké moci a poskytují jí i velmi cenné rady.
Studie [„Developments in the European Union“ Macmillan, 1999] uvádí, že nátlakové skupiny shromažďující se kolem institucí EU hrají pozitivní roli. Evropská komise, které leží na srdci pečlivá regulace (všeho živého i mrtvého), je vděčným příjemcem jejich odborných znalostí. I Evropský parlament je pod tvrdým tlakem farmaceutického průmyslu a průmyslových a spotřebitelských lobby. (Pozn.: jestli je cílem EU tuhá regulace všech oblastí života – a vidíme, že je – pak se prostě o pozitivní roli hovořit nedá.)
Pokušení vlád podporovat protekcionistickou obchodní politiku na rozkaz lobby výrobců a na úkor spotřebitelů je klasickým příkladem, který podporuje Olsonovy teorie. V mnoha dalších zemích se má za to, že od 60. let se politika přeměnila z činnosti organizované především kolem politických stran na politiku organizovanou kolem specializovaných zájmových skupin na jedné straně (například americká lobby zastánců práva vlastnit zbraň) a širších protestních a společenských hnutí na straně druhé (například ženské hnutí, ekologické či spotřebitelské hnutí).
Jedním z důvodů je samozřejmě růst vlád jako takových. A nátlakové skupiny jsou zřejmě iniciátorem tohoto růstu. Jakmile získá další zvláštní skupina od státu nové výhody, stát tím roste a stává se nemotorným, čímž se podkopává autorita volených stran. Politická apatie části veřejnosti těmto zájmovým skupinám nahrává o to více.
Závěr
Za dnešního stavu převažuje názor, že pravdu má spíše Mancur Olson. Působení těchto lobby se stále více ukazuje jako kontraproduktivní. Přihrává výhody jen malým skupinám na úkor většiny společnosti a přínos pro vlády je spíše zbožným přáním. Přes konstatování tohoto faktu se ještě nikde na světě nepodařilo postavit lobbing mimo zákon. Lobby mají velikou moc, silný hlas a jsou ve svých pozicích hluboko zakopány.
Tímto dílem končí cyklus rozebírající politické strany, vlády a vlivy, které na ně působí, jakož i demokracii jako takovou. Možná si ještě vzpomenete na Marxův citát z konce prvního dílu. Když jsem napsal, že v sobě nesl kus pravdy, nedodal jsem, že tragédie byla v tom, že Lenin tento názor považoval za pravdu věčnou, což mělo nedozírné následky pro milióny lidí. Oba dva totiž ignorovali skutečnost, že demokracie má schopnost se vyvíjet, což je asi její hlavní ctnost.
Nic se ale neudělá samo.
„Stát je velká fikce, pomocí níž se všichni snaží žít na úkor všech ostatních.“ Frédéric Bastiat
