První přímou volbu presidenta máme za sebou. Možná není od věci shrnout si za dobré paměti některá fakta. A také několik poznámek na okraj.
TGM se musí v hrobě obracet
Přímá volba byla přijata mj. jako pokus zabránit dalšímu opakování volby poslanci, kterou jsme všichni viděli dvakrát v přímém televizním přenosu. Ta volba byla zcela tristní, žalostně trapná, nechutná a nechce se mi pro ni ani hledat další adjektiva. Mám samozřejmě na mysli volbu Václava Klause.
Po volbě prezidenta se samozřejmě objevila řada názorů, že volby byly příliš vypjaté, že rozpoltily společnost do dvou zcela antagonistických táborů a nelze jinak, než s tímto souhlasit. Ta společenská roztržka samozřejmě časem vychladne, ale soudím, že přinese v krátké době hluboké rozčarování těch, kteří volili tak, jak volili. Ale objevil se znovu i názor, že nejlepší by bylo vrátit prezidentskou volbu zpět na parlamentní půdu.
Chce se mi s tou snahou ostře nesouhlasit. Ale do pozadí mysli se mi stále silněji a častěji vkrádá otázka, zda vůbec je tato společnost po kocovině z posledních 65 let, resp. po 23 letech demokratury a takové spíše čtvrt-demokracie, k takové odpovědnosti dosti zralá.
Pokud se oprostíme od prvoplánového hodnocení prezidentské volby, našel bych v ní jediný významně kladný rys – společnost přestala být občansky pasivní. Nebo jinak: přinejmenším 61,31 % občanů (v prvním kole) nebylo lhostejné, kdo se na dalších pět let usadí na Pražském hradě. Tento zájem byl přímým důsledkem frustrace z toho, co nám zastupitelská demokracie po více než dvacet let nepřináší, smutně předvádí a hlavně co nám vzala.
Pro občana se stalo zažitou zkušeností, že je v zásadě lhostejné, kterou ze stran ve volbách zvolí. Strany – ať ta, nebo ta – se v podstatě neucházejí o hlasy voličů v nějaké závazné soutěži názorů či vizí, ale velmi rychle nahlédly, že maximum hlasů lze získat populistickými a „do reálného rámce nezasazenými“ sliby, které, doplněné masivní a extrémně drahou mediální kampaní, zajistí vítězství v parlamentních volbách daleko bezpečněji.
Jak se opakovaně přesvědčujeme, vítězství nevedlo nikdy k následnému energickému plnění těchto volebních programů. Vždy se našla výmluva, že to nebylo možné, desítky vnějších či vnitřních důvodů, anebo v posledku už se ani žádné důvody nehledaly. Strany bez nejmenšího mrknutí pošlapaly a znegovaly své volební sliby a činily a činí přesný opak toho, co slibovaly a pro co získaly ve volbách veřejnou podporu a mandáty.
Občané unavení z poslaneckého „hraní si na demokracii“ sebrali ze země hozenou rukavici v podobě přímé volby a vzali politiku pro tento okamžik do vlastních rukou.
Ale místo aby se jeden každý volič sám za sebe odpovědně rozhodoval který z kandidátů bude přínosem pro něj, jeho rodinu i pro celou republiku, voliče přespříliš ovlivnily rozličné pochybné průzkumy veřejného mínění, medializované názory tzv. „VIP osobností“ kulturního a společenského života, a volič jim, zřejmě z pohodlnosti, velmi snadno podlehl. Podlehl médiím, podlehl reklamě, placené i neplacené, antireklamě, ale i reklamě a propagandě lživé a jen zastrašující.
Ti nejvíce potrefení se teď, jak už to tak bývá, budou nejhlasitěji bránit, že tomu tak není, ale nasvědčuje tomu příliš mnoho indicií i nechtěně odposlechnutých vět a rozhovorů.
Chtělo by se mi říci, jakoby se občané paralelně s osobní volbou zároveň vzdali osobní odpovědnosti za tuto volbu. Snad jim v hlavě běželo: „…no, když ho volí ten a ten, tak na něm asi něco bude. Něco, co já nevím, co nemám čas, ani chuť si zjistit…“. Nebo to byla jen negativní volba? „Hlavně, že to nebude ten a ten. Dám z nezbytí ten hlas tomuto, a pak, děj se vůle Boží…“.
A tak jestliže jsme deset let měli za prezidenta mocichtivého, narcisistního egoistu, verbálně pravicového euroskeptika, se sklony k účelovému lhaní, kterému stáří vzalo nejen soudnost, ale i elementární lidskou slušnost, ve výsledku teď budeme mít na Hradě pro změnu populistického, mocichtivého, sebestředného egoistu, verbálně levicového eurofederalistu, se sklony k účelovému lhaní, kterého právě ten prvý doporučil. Smutné konstatování.
A jestli někteří z voličů uvěřili, že jim prezident republiky zajistí klidný a šťastný život plný samých pozitiv, jistot sociálních a spravedlnost věčnou až do smrti, hořce se přepočetli. Není to v jeho moci a není to ani jeho úmyslem.
O moc se neusiluje – zejména v našich krajích – z nějakých altruistických důvodů. O moc se totiž usiluje především pro moc samu!
Zase jste jen naletěli na sladká slova, která se tak dobře poslouchají.
