Nezávazné povídání o češtině (XXX)

Tak se nám seriál o češtině nachýlil ke konci. Dnes poslední díl o slovech „sprostých“. V poledne jsem rozdal studentům diplomy a zítra frčím za maminkou na chatu, kde jsem prožil většinu hezkého dětství. Elektřina už tam sice dnes je, ale Internet naštěstí daleko, předaleko.

O obhajobě sprostých slov jsem psal už kdysi dávno. A vůbec tím nemyslím jejich ob­ha­jo­bu v každé vyslovené větě. Vadí mi, když se slečinky, sotva patnáctileté, vzájemně oslovují: „ty píčo“. Vadí mi, když se pomalu jediná věta neobejde bez „hovna“, „prdele“ a podobných slov. Nechci jejich výčtem pro­vo­ko­vat. Vadí mi dokonce i jazykové vmetky typu „vole“ (dnes spíše „voe“). Vadí mi vulgární posunky v parlamentu, jejichž ver­bál­ní ekvivalenty zazní naplno až v kuloárech. (Anebo v mobilech, že, pane K…).

Život není zrovna školou uhlazeného chování. Dr. Guth-Jarkovský jistě mluvil jinak, než sedlák, nebo kopáč té doby. Ale snahy o vyparketování celé republiky a zavedení vybraného salonního chování násilím po­klá­dám za extrém druhý. Náš jazyk tato expresiva obsahuje a jejich vytečkovávání (či cenzuru) pokládám za pokrytectví. Jsou-li užity s rozvahou a na správném místě, mají právo na život.

Už Jaroslav Hašek píše v obhajobě prvního dílu Švejka: „…dobře vychovaný člověk může číst všechno. Nad tím, co je přirozené, po­za­sta­vu­jí se jen největší sviňáci a rafinovaní sprosťáci, kteří ve své nejmizernější lžimorálce nedívají se na obsah a s rozčilením vrhají se na jednotlivá slova.

Lidé, kteří se pozastavují nad silným výrazem, jsou skuteční zbabělci, neboť sku­teč­ný život je překvapuje, a tací slabí lidé jsou právě těmi největšími poškozovači kultury i charakteru.

Tací lidé se veřejně rozhořčují, ale s neobyčejnou zálibou chodí po veřejných záchodkách přečíst si neslušné nápisy na stěnách.“ Potud Jaroslav Hašek. (A já dodávám: a přičinit potajmu ještě svůj nápis!)

Dnešní nadužívání sprostých slov vnímám jako důsledek celkového zhrubnutí spo­leč­no­sti. Ne zhrubnutí slovníku – ta slova v něm jsou již dlouhá léta. Spíše jako snahu o osvalení pronášené věty, když vlastní obsah je cha­bý. Nebo dodávání si falešného se­be­vě­do­mí.

Když si ukopnu malíček na noze, těžko pronesu: „do háječka zeleného“! Vyjádřím se o mnoho tvrději, a přesto se budu dál po­klá­dat za člověka v jádru slušného.

I tak příslovečně slušný režisér her a pohádek pro děti, jako Karel Weinlich, jehož nejhrubší nadávkou bylo „ty bambulo“, se při pokaženém záznamu finální scény pohádky „Sněhová královna“ vyjádřil naprosto preg­nant­ně: „doprdele“. A odešel středem a nikdo ho tři dny neviděl.

Toho Švejka jsem už přečetl mnohokrát. A zdá se mi, že je v něm o mnoho méně vulgarit, než v dnešní běžné mluvě. (Ale maminka ho odmítla číst právě pro přílišnou vulgaritu.)

Kletby a nadávky jsou kořením jazyka, kterého nutno užívat po špetkách, jak pod minulým článkem někdo zmínil i o pře­chod­ní­cích. Vývar bude vynikající s jednou, nebo dvěma bliznami šafránu. Kdo užije hrst, polévku pro nejedlost vylije.

Ukončuji tedy tuto řadu článků shrnutím: pišme co možná nejlépe! Je to naše ma­teř­šti­na. Pišme lépe, než novináři, kteří na to mají specializované školy, ale často náš jazyk brutálně znásilňují. Ale každý z nás samozřejmě občas chybičku udělá. Laskavé upozornění na ni je vždy lepší, než urážení autora. (Zejména lidí z jiného jazykového prostředí, nebo žijících dlouhodobě v za­hra­ni­čí.)

PS: Okno k diskusi je až pod Souvisejícími články.

Děkuji Vám všem, kteří jste tyto články četli, za laskavou trpělivost. Petr Závladský