Nezávazné povídání o češtině (XXVI)

Jeden z předposledních dílů seriálu o češtině ještě nahlédne do další tajuplné komnaty. Příčestí minulé trpné. Fuj. Dvě slova z těch tří znějí jako čarodějnické zaklínadlo, nebo středověké označení tortury.

Stav, děj a účel

Příčestí minulé trpné je „jmenný tvar slovesný mající povahu dějového adjektiva v trpném rodě a času minulém“. Tak hovoří slovník. Takže to je jasné. Není? No, ani mně ne.

Tak to zkusme jinak. Činný a trpný rod. To snad dohromady dáme. V minulém čase: „Stavěli jsme Metelín…“ je v rodě činném. (Tedy, měl to být Temelín, ale opravovat to nebudu.) A v rodě trpném zazní ta věta: „Temelín byl stavěn…“. A to „stavěn“ je právě to příčestí minulé, trpné. (A už jsme si o jeho nadužívání povídali.) Ono se něco stane – asi samo, že? Nikdo za nic neodpovídá.

Ale trpná příčestí se často zaměňují s přídavnými jmény, protože se dosti podobají. Třeba „pronásledován“ vs. „pro­ná­sle­do­va­ný“. Někdy ta záměna nevadí. Např. „jsem pronásledován státem“ lze en­har­mo­nic­ky zaměnit za „jsem pronásledovaný státem“. Ale někdy ta záměna vede k posunu významu věty.

Přídavné jméno popisuje stav. Příčestí trpné označuje děj (byť třeba minulý).

„Tento pracovník byl předevčírem sesazený z vedoucí funkce“. Jasně jde o vyjádření stavu. Předtím byl vedoucím pracovníkem a už není. Lhostejno kdy.

Pokud by účelem věty bylo vyjádřit, že ten šéfík byl sesazen právě předevčírem, pak musíme vyjádřit děj větou: „Tento pracovník byl předevčírem sesazen z vedoucí funkce“.

A pozor na vazby

I zde příčestí může zásadně měnit smysl vět:

„Každý, kdo se přihlásí do třetího pilíře důchodového pojištění, bude začleněný ve věrnostním programu.“

„Každý, kdo se přihlásí do třetího pilíře důchodového pojištění, bude začleněn do věrnostního programu.“

Zde se ukazuje zásadní rozdíl v užití před­lo­žek ve/do a samozřejmě zase stav/děj. Ve smyslu stavu je vyjádřen prvý příklad a s ním se logicky pojí statická předložka „ve“, v druhém případě jde o děj a namístě je dynamická předložka „do“.

V podstatě nejde ani o gramatickou hrubku, ale o pozměňování smyslu věty. Abych to zdůraznil, zkusme ještě jednu dvojici výroků:

„Kupte si příští číslo, kde bude vložená volná vstupenka.“

„Kupte si příští číslo, kam bude vložena volná vstupenka.“

Zejména použitá zájmena nám dobře od­li­šu­jí ty dvě věty od sebe. První věta je stavem. Druhá věta pří­čes­tím vyjadřuje děj. Totiž kam ji dají. A mohli ji třeba vhodit do schránky.

Účelová adjektiva

U adjektiv ještě musíme rozlišit děj a účel. Dějová přídavná jména určují, co se právě podstatnému jménu přihází. (Topící se pla­vec.) Účelová vyjadřují cílený stav substantiva. (Vzdělávací institut.) A opět: trpné příčestí a přídavné jméno se podobají.

V dějovém adjektivu píšeme „í“, v ú­če­lo­vém krátké „i“.

Vezměme „holící strojek“. To je ten, co právě holí. A „holicí strojek“ je ten, který je určen k holení, nejde o to že vám momentálně rve chlupy z brady.

Podobně hasící/hasicí. To prvé je děj: teď zrovna chrlící pěnu, až vám zasviní celý byt. Ten druhý je určen k hašení a zatím stojí pokojně v koutě. A doufejme, že se nikdy nestane hasícím.

Podobně mrazničky. Jsou zařízením mra­zí­cím potraviny, ale nadále jsou to stroje mra­zi­cí.

Ale jak jinak, máme výjimky. Třeba:

„Založil jsem si nový spořicí účet.“

„Vypukla teď úplná spořící mánie.“

„Můj strýc je takový spořivý člověk.“

Přídavná jména používající dějové podoby, ačkoliv o děj v podstatě nejde! Co třeba „platící návštěvník“? Už tam dávno sedí a momentálně nic neplatí. A nakonec – slovo „platicí“ ani lexikálně neexistuje.

A podobně bychom mohli diskutovat o dalších slovech. V mluvené řeči snad ani ty chyby nepostřehneme, ale v psaném projevu bychom na tyto jemnosti jazyka myslet měli. Tam je ten posun významu patrný.

Příště se snad podívám na výjimky, standardy a data. V dalším na autentikaci, autentizaci a autentifikaci. A cyklus pak završím posledním dílem o přechodnících.