Psaní velkých písmen je jednou z nejtěžších disciplin češtiny. I když má svá pravidla, chybuje se zde snad nejvíce. A přiznám se bez mučení, že v této věci bych asi nasekal chyb mnoho.
Ke zvládnutí nestačí jen solidní znalost jazyka, ale i znalosti geografické, historické, často i filosofické. Zkusme se podívat na několik hlavních zásad. Pravidla českého pravopisu o tomto tématu pojednávají na plných jedenácti stránkách!
O samozřejmosti, že věta začíná vždy velkým písmenem netřeba dlouze hovořit. Ale jak se zachovat v jiných případech?
Dopisy a oslovení
Chtělo by se mi udělat legrácku a nadhodit, jestli výraz „oslovení“ není odvozen od slova „osel“, ale pojmu to vážně.
V korespondenci (i mailové!) se mohou (a nemusí) psát velká písmena u zájmen přivlastňovacích a osobních.
Konvencí je, že zájmeny „Ty, Tvůj, Vy, Váš“ s velkým počátečním písmenem vyjadřujeme úctu k adresátovi. A nemusí to být pouze v oficiální korespondenci. (Osobně i v komentářích pod blogy rozlišuji, koho oslovit „Vy“ a koho „vy“. A netykám už tak nějak z principu. S málokým se znám osobně.)
Ale není správný názor, že takto lze vyjadřovat úctu pouze jednotlivcům. „Rád bych Vaší firmě nabídl…“ je též naprosto správné.
Vlastní jména
Slova, nebo slovní spojení, která jednoznačně identifikují osobu (zvíře, věc) od jiných. Třeba Franta Novák, Sýkora modřinka, puška Kalašnikov, Slavín, Afrika…
U cizích jmen vlastních to nemusí být tak jednoznačné (třeba d'Artagnan, beatlesák Paul McCartney, nebo zpěvačka Sinéad O'Connor).
Jsou-li názvy víceslovné, píšeme (zpravidla) velké písmeno jen u prvého slova: Jaderské moře, Národní muzeum, Gambrinus liga.
Ale pokud se vlastní jména řetězí, pak musíme psát každé z nich velkým písmenem: „ženská věznice ve Světlé nad Sázavou“, „lynčování v Rokytnici nad Jizerou“, dokonce i „Malé Karpaty“. (Pardon, to mělo být lyžování v Rokytnici…)
Města, ulice a stavby
O nich pojednávají dodatky a výjimky Pravidel. Pokud se jedná o osídlené místo, píšeme velké písmeno v každém slově (s výjimkou předložek): „Strunkovice nad Blaničkou“ (z mého hlediska jedno z nejzvukomalebnějších jmen obcí), „Spišská Nová Ves“, „Uherský Brod“. Ale hned následuje pozměňovací pravidlo: stojí-li bližší určení až za základem sousloví, pak se použije malé písmeno: například: „Fryšava pod Žákovou horou“, „Kostelec nad Černými lesy“, „Sídliště Českých legií“, ale „Kojšov u Spišské Nové Vsi“.
Pokud vlastnímu jménu předchází výraz obecný, píšeme jej malým písmenem: „ulice Politických vězňů“, „parník Primátor Dittrich“, „knihovna Václava Havla“. Ale určit, zda je výraz obecný, bývá někdy velmi těžké. Poučky zde nejsou a musíme už zkoumat hlubší souvislosti.
Pokud však sousloví předložkou začíná, píše se velkou písmenou: „dům U Kamenného stolu“, „restaurace U Sedmi Sněhurek“. A zase je tam past – pokud to kontext věty vyžaduje, bude předložka psána písmenem malým: „zašli jsme k Sedmi Sněhurkám“, „jedli jsme u Sněhurek“…
Příště o bytostech živých (a jim podobných)
(Omlouvám se všem, že jsem včera nereagoval na komentáře pod posledním článkem. Rvačka dvou hlupáků před mýma očima mi sebrala veškerou chuť s lidmi komunikovat.)
Někdy je ta čeština fakt na palici. (A zdali nemělo mít slovo „čeština“ velké písmeno? Je to jméno vlastní?)
