Tak se mi při konci týdne nechtělo pouštět se do poučování, ale nakonec jsem podlehl. Takže se podívejme nejen na pravidla používání mě/mně, ale i na psaní ji/jí a i na několik dalších „specialit“.
Jerome Klapka Jerome v knize „Tři muži na toulkách“ zmínil, že čeština je starobylý jazyk a je vysoce vědecky pěstěný. A také, že je velmi obtížný. Na rozdíl od angličtiny má až čtyřicet dva znaků, což téměř připomíná čínštinu. Ale dlužno říci, že i pro většinu Čechů je to poněkud „Hic sunt leones“, tedy přinejmenším její formální, spisovná podoba.
Jazyk máme komplikovaný, a i kdyby mu člověk zasvětil celý život a veškeré své vědění, nikdy o sobě nebude moci s klidným svědomím tvrdit, že jazyk ovládá bravurně. A uznejme, že nemůžeme zasvětit většinu života studiu jediného tématu.
Dokonce většina pravidel a pouček je v podstatě hrůzostrašná. Kdo si to má všechno pamatovat? No, naštěstí máme několik jazykových pomůcek. Ale i ty občas selžou. A jak říkával můj profesor češtiny a fyziky: „Na jedničku uměl Archimédes, na dvojku umím sotva já, a trojka je pro vás, vy kluci pitomí, moc nóbl známka“.
Takže k pravidlům a ke krabičkám poslední záchrany:
Čeština nemá ani pro rodilého mluvčího nastavenou příjemnou tvář. Navíc disponuje výjimkami z těchto nevlídných pravidel.
Jako by a jakoby
Oba výrazy vlastně vyjadřují přibližnost, ale liší se. „Jako by“ lze vyjádřit slovy „jako kdyby“. Používá se v kondicionálu (podmiňovací způsob). „Jakoby“ se užívá ve smyslu shody sloves v oznamovacím způsobu.
Takže mnemotechnická pomůcka: pokud Vám jazykový cit umožní říci „jako kdyby“, napište to odděleně: „jako by“. V opačném případě dohromady.
Příklad: „Vypadala, jako by se vznášela“. „Jako kdyby“ je průchozí. Naopak: „Při plavání se jakoby vznášela“. Tam to citově neprojde.
A teď na pravidla psaní mě a mně
V kostce je to velmi jednoduché: „mě“ se píše ve druhém a čtvrtém pádě. „Mně“ ve třetím a šestém. (Mnemotechnická pomůcka: trojné dlouze, dvojné krátce.)
Jinou pomůckou je nahrazení zájmena převedením do druhé osoby výrazem tě, tebe a tobě. Ale ta pomůcka někdy selhává.
Někteří si pomáhají pomůckou „Jirka“. Kdykoliv zazní dlouhý tvar (-ovi), mělo by se užít „mně“, ale ta pomůcka selhává ještě více, než tě/tobě.
„Beze mě vám tu bude hůře.“ (2. p. – bez tebe, tě?)
„Vy jste mě viděli?“ (4. p. – tebe, tě?)
„Přišli ke mně na dlouhou návštěvu.“ (3. p. – k tobě!)
„Asi bude chyba jenom ve mně.“ (6. p. – v tobě!)
A hned musím uvést, že obě pomůcky selhávají. Třeba větička: „…a to platí i pro mně“, kterou jsem užil kdysi dříve. Pomůcka mi říkala „tebe“, tedy „mně“. A nebude to správně. Správně bude buď mě, nebo mne.
A znovu selhání pomůcky: „Víno má rádo mě, ale já nemám rád víno.“ (Poučka by říkala „tebe“.)
V dativu totiž ta poučka tak moc neplatí. Nejlepší je pokusit se najít ten správný pád.
Ale podívejme se třeba i na používání jí a ji (a ni). „Ji“ se váže výhradně k předložkám a pouze ke 4. pádu. (Podobně, jako již). V ostatních pádech vždy dlouze.
Za toto zájmeno si můžeme dosadit ukazovací zájmena tu, té a tou. Pokud se do věty hodí zájmeno tu, napíšeme krátce ji, ni. Pokud nám tam sedne té či tou, napíšeme dlouze jí, ní.
Několik příkladů:
„Řekl jsem jí, aby odešla.“ (té)
„Viděli jste ji tu někde?“ (tu)
„Budu si s ní o tom muset vážně pohovořit.“ (s tou)
Na závěr zmíním některé z publicistů, kteří se k češtině chovají jaksi hyperkorektně. Mám na mysli takové, kteří ve snaze být spisovní dopouštějí se hrůz.
Jedním z nehorších nešvarů jsou tvary „bysme“, nebo dokonce „by jsme“. Správně je samozřejmě bychom, jakkoliv se může zdát, že to zní toporně a nesprávně.
Pláču. Ale asi na nesprávném hrobě.
