Je to soužení. A je jasné, že nemluvím o bigamii. Čárky zatracené, kdo se v tom má vyznat? Jednou nepoužít, dvakrát použít. A stejně to nakonec bude špatně!
O používání čárek potřetí
„Patrik Banga už není v seznamu VIP blogerů, a možná dokonce už ani není členem redakce.“ Napsat čárku? Je to poměr stupňovací, nebo poměr vylučovací? Nenapsat? Snad nejlépe souvětí rozdělit do dvou samostatných vět. Hlava přestane brnět.
Kdy ještě čárku užívat?
Pokud není větný člen (často vyjádřený zájmenem) do věty přímo začleněn. Např.: „Bůček, to je moje!“ Nebo: „Švýcarům, těm je hej.“
Pokud je větný člen připojen dodatečně, čárku píšeme také. „Dr. R. zase hovořil zpupně, jako obyčejně.“ „Musím si ještě odskočit, už to nevydržím.“
Vsuvka
Slovní spojení, nebo slovo, které do souvětí vsunuto. Souvisí sice významově, nikoliv však mluvnicky. Ustálené pojmy, jako „prosím, myslím, upřímně řečeno“, se čárkou oddělovat nemusí (ale mohou). „Líto mi ho, to se ví, nebylo.“ „Nožík jsem, jak už to bývá, zapomněl doma.“ „Pošlete mi(,) prosím(,) Váš strukturovaný životopis.“
Vokativ, neboli oslovení
Čárku užíváme vždy. „Františko, už se tím netrap.“ „Karle, jdi se bodnout!“ „Dámy a pánové, vítejte v dnešním parlamentním kabaretu.“
Volný doplněk
Závisí jak na podstatném jménu, tak na slovese. (Typicky přechodníky!) Pokud je ten jazykový konstrukt rozvinut bohatěji, čárku užíváme. „Stál na prahu, omlouvaje se za svou nedochvilnost.“ „Seděla v trávě a četla si, zcela uchvácena dějem.“
Citoslovce (apod.)
Čárku k oddělení užíváme. „Oj, jak mě tíží svědomí!“ „Ne, tak tomu nebylo!“ „Sakra, proč bych se měl přiznat?“
Souvětí
Nejtvrdší oříšek. Je nutno nalézt větu hlavní, řídící, která mluvnicky nezávisí na žádné jiné. Ostatní jsou věty vedlejší, podléhající, závislé. Navíc jsou souvětí souřadná a podřadná. Podřadné je takové, které má jednu hlavní větu a nejméně jednu větu vedlejší. Souvětí souřadné má více vět hlavních a neurčeně mnoho vět vedlejších (také žádnou!).
Souřadící souvětí
Čárku v souvětí souřadném píšeme mezi hlavními větami tehdy, nejsou-li věty odděleny spojkami a, i, ani, nebo, anebo, či — v poměru slučovacím. „Přišel podzim, a na některých stromech ještě listí zůstalo.“ „Je to s ní těžké, protože snadno podléhá pověrám.“
A opakuji: pokud spojka nemá význam slučovací (viz minulý článek), čárku píšeme. I před „a“.
„Mám sdostatek času, a proto jsem zakázku rád přijal.“ (Poměr důsledkový.) „Návrh mi rozcupoval na kousky, a ještě se mi smál.“ (Poměr stupňovací.)
A tak
Pokud tu frázičku můžeme nahradit výrazem „a proto“, s významem důsledkovým, čárku píšeme. Pokud se jedná o příslovce způsobu („a tím způsobem“), pak nikoliv.
Poslední dva příklady, protože už je ten článek moc dlouhý: „Neměl jsem co na práci, a tak jsem se šel poohlédnout po nějaké slečně, která je na tom podobně.“ (A proto.) „Vyrazil mu pistoli z ruky a tak mu zabránil výstřelu.“ (A tím způsobem.)
Tak příště o čárkách asi naposledy. Jsou malinkaté, ale velmi důležité. A záludné.
