V minulém článku jsem se pokusil popsat krizi demokracie jako způsobu vládnutí. Dnes bych podobný rozbor zaměřil na krizi politických stran a oprávněnost jejich existence ve fungující demokracii.
Mohla by demokracie fungovat bez politických stran? V zásadě se nám může zdát, že nikoliv. Poněkud utopistická vize by mohla takový stav požadovat, ale představa boje stovek a stovek nepatrných zájmových frakcí spíš ukazuje, že je třeba mít k dispozici nějaký zastřešující „spolek“. Ten soutěží o věrnost voličstva a formy vlády a jsou jím politické strany. Jinou otázkou je, jestli tyto strany vykonávají dnes svoji činnost správně a podle demokraticky nastolené vůle voličů.
Politické strany se v různých státech chovají rozdílně podle ústavního pořádku té které země. Jinak se chovají v prezidentském systému Spojených států (cílem úsilí je dosazení „jejich“ presidenta do úřadu; pak už se poslanci chovají spíše jako místní zastupitelé, protože president je na několik let v relativním bezpečí). Jinak se chovají britské strany, které proto aby si udržely u moci „svého“ premiéra, jsou nuceny hlasovat velmi „stranicky“ a držet politickou linii po celou dobu. A ještě jiná situace je třeba u nás, kde je zaveden poměrný volební systém z něhož logicky vyplývají koaliční vlády. Přesto lze tvrdit, že charaktery politických stran se s časem mění i přes toto rozdělení.
Společný je jeden rys. Lidé ztrácejí potřebu se v politických stranách sdružovat. Více si cení svého soukromého života, než aby jej utráceli v nějakých politických spolcích, kterými strany v minulosti byly.
Politika a strany ztratily své ideologické zanícení. V původním modelu stáli proti sobě nesmiřitelně dělníci a jejich zaměstnavatelé. Toto základní dělení je stíráno už od šedesátých let. Voliči se (i vlivem vzdělání) zbavují staré loajality k „mateřským“ stranám. Například v Británii ubylo „skalních“ voličů jedné nebo druhé strany mezi lety 1964 a 1997 z původních 44 % na pouhých 16 %! Podobný odklon lze sledovat i v dalších státech.
Tato ztráta skalních příznivců však posouvá strany blíže k politickému středu (všimněme si, jak se „rozkročila“ česká ODS). Extremistické strany tímto syndromem netrpí, protože jejich voličské jádro je vysoce loajální (vidíme to u KSČM i u DSSS). Přesun ke středu však začíná ztěžovat rozeznání klasických konzervativců a socialistů.
Západoněmečtí sociální demokraté (SPD) odvrhli poslední zbytky marxismu už v padesátých letech. V novém obsazení se na scéně objevili jako Volskpartei, strana pro každého Němce. Ani „nová“ Labour Party už dávno není politickým orgánem britské dělnické třídy nebo odborového hnutí. Bill Clinton posunul názory Demokratické strany směrem k podpoře podnikání a volnému obchodu. Politické strany se začínají profilovat na jiných – post-materiálních – tématech (živ. prostředí, osobní morálka, práva spotřebitelů), která se už nekryjí s jednoduchým pravolevým dělením.
Nezanedbatelný je i vliv médií. Rádio a televize v podstatě odstranily potřebu terénních politických pracovníků. Podobným způsobem vzaly za své i stranické tiskoviny. Činnosti vedoucí k vítězstvím ve volbách kladou daleko větší nároky na zdroje finanční než lidské, v politice dnes záleží více na dárcích než na aktivistech.
Jak jsem již zmínil v minulém článku, velkým nebezpečím pro strany jsou zájmové a nátlakové skupiny. Z části je tomu tak i z důvodu, že než by lidé vyvíjeli jakoukoliv osobní aktivitu za prosazení nějakého cíle, ponechávají za sebe celoročně „lobovat“ právě tyto skupiny. Strany nutně podléhají těmto vlivům a přímo si tak sabotují svoji ideologii, nebo volební programy. O finančních tocích vzniklých z lobbingu a lámání charakterů dílčích politiků ani nemluvě.
Při tvorbě politiky se silně projevuje ideologická i myšlenková prázdnota vlastních stran. Tvorbu politiky přebírají stále více různé think tanky (týmy elitních odborníků a koncepčních pracovníků). To vede k tomu, že politické strany sice nadále sestavují jakési volební programy, ale ty se velmi pečlivě vyhýbají jakékoliv konkrétnosti. Strany se snaží vyhýbat jakýmkoliv aktivistům ve svém členstvu, protože jejich názor by mohl být extrémní a voliče by mohl odrazovat. Vágnost je pro budoucnost stran bezpečnější. Tyto aspekty nadále prohlubují prázdnotu jednotlivých stran, měníce je spíše v jakýsi kompars demokracie a bránící jim v koncipování jakýchkoli dlouhodobých vizí.
Zobecníme-li minulé odstavce, pak můžeme konstatovat, že strany přišly o statut masovosti a staly se jakýmisi „všeholapkami“. I u nás můžeme vnímat, že strany usilují o volební vítězství spíše z důvodu získání vlastní moci, než za cílem prosazování zájmů svých voličů. Šlo by to nazvat i: boj o moc jen pro získání moci jako takové.
Vezmeme-li v úvahu, že strany ztrácejí dramaticky členskou základnu, voleb se účastní stále méně voličů, programy stran jsou vágní (a zejména naše strany snadno předvádějí i názorové veletoče), těžko se můžeme vyhnout myšlence, že politické strany jsou celkově v úpadku. Přes tento úpadek však strany svírají nadále politiku ocelovým sevřením.
Ze stran se tak stávají ponejvíce jen jakési volební mašinérie, které nemají veřejně kontrolované toky financí a zhusta si přímo samy odhlasovaly masivní financování z veřejných rozpočtů. Veřejná kontrola výkonu moci je značně oklestěna.
Jedním z dalších faktorů je způsob obsazování míst ve státní správě. Vliv v této oblasti si podržely politické strany. Jinými slovy: politické strany jsou využívány jako žebřík, po kterém se šplhá k vysokým postům ve státní správě a to včetně křesel ve statutárních orgánech státních energetických a dalších společností či mediálních organizacích.
Média si zaslouží samostatný odstavec. Tradiční způsoby komunikace stran se svými voliči (ale i členy) významně oslabily. O to více strany zareagovaly ohromnými finančními investicemi do odborně řízených vztahů s novináři a využívání nových médií. V našich podmínkách si zajisté umíme vzpomenout na desetimilióny utopené v billboardových kampaních, či na jednostranné informování dalšími médii od tištěných až po vysílané. To je výsledek těchto „řízených vztahů s novináři“. Jinak se dá říci, že ta fráze je jen eufemismus pro kupování si médií. Další oklestění kontrolních mechanismů.
Měli bychom si také uvědomovat dosah politických stran, vliv který mají po nástupu do vládních úřadů, ač důvěra k nim setrvale klesá. Vlády jsou řízeny lidmi, kteří by se k této moci, nebýt politických stran, nikdy nedostali.
Ponejvíce můžeme dnes vnímat deziluzi ze stran hlavních politických proudů, které, jak se zdá, opustily svá nejhlubší přesvědčení a již nenabízejí možnost smysluplné volby. Zdá se, že na místo konvenční politiky se začíná prosazovat „nová politika“ občanského protestu a odklon od hlavních a zavedených stran.
Celkově se zdá, že politické strany navzdory všem signálům a změnám drží otěže moci pevně v rukou. Neměli bychom se raději tázat, zda fakt, že se hladce přenášejí přes výše zmíněné jevy nesignalizuje něco jiného? Strany ztrácejí členskou základnu, ztrácejí voličskou přízeň, odhazují politické ideje, oddělují se od společnosti a přesto vládnou politickému prostoru železnou rukou.
Jsou-li strany (jakékoliv) takto ideově neukotvené, nepadají za oběť jen dílčím zájmovým skupinám, které je na oplátku u moci udrží, či jim k moci dopomohou?
A financují-li se ze státní pokladny místo z výběru členských příspěvků, nestávají se jen prodlouženou rukou státu jako takového?
To jsou zřejmě závažnější otázky, než jen pouhé konstatování degenerace stran. A jestliže položíme premisu, že stát je nositelem legálního organizovaného násilí, pak se musíme tázat, čím jsou dnes v této konfiguraci politické strany.
Příště se společně podíváme na kupování si politického vlivu a na politické strany podrobněji.
Moc korumpuje. A absolutní moc korumpuje absolutně.
