Jak už jsem několikrát upozorňoval, jedním z důvodů současných problémů je princip, že je zde příliš úzce propojena moc exekutivní a zákonodárná. Že je použit naprosto stejný volební model, respektive výsledek těchto voleb, pro sestavování ministerského kabinetu i zákonodárného sboru.
Ten model postrádá zpětné vazby a kontrolní mechanismy. Jeho účelem a smyslem je učinit co nejjednodušší vládnutí, což je strašlivá systémová chyba.
Jsem plně přesvědčen, že moc exekutivní a zákonodárná nesmí být instalována stejným mechanismem!
Parlament nechť je nadán právem přijímat jen ty zákony, o jejichž správnosti jej vláda přesvědčila a odmítat ty, které mají slabé, či dokonce kontraproduktivní efekty. (A samozřejmě s plnou informovaností o ekonomických dopadech!!!)
A občané naopak musí být nadáni právem v kterémkoliv okamžiku i již přijatý zákon plebiscitem odmítnout, či naopak přijetí nějakého jiného zákona si vynutit.
Souběžně s tím je nutné odstranit mechanismy stranického (ideologického) hlasování. Do Parlamentu by neměly vstupovat celé ideologické bloky, ale konkrétní osoby zvolené za nějaký jednoduše popsatelný zemský okrsek. S jasně deklarovanými cíli, či osobnostními profily. A samozřejmě také kdykoliv v průběhu mandátu odvolatelní plebiscitem toho zemského okrsku, za který byli zvoleni.
V podstatě ta úvaha vede k jedinému cíli: ztížit jakékoliv vládě vládnutí směrem k nějakému dolnímu, přijatelnému limitu, nikoliv dovolit vládám vládnout nade všechny meze a bez možnosti účinné kontroly, jak tomu je dnes.
Můžeme například zvážit takovýto systém:
Bez nějakých větších problémů může být přímo volený president zároveň šéfem exekutivy, tedy předsedou vlády.
Vicepresidentem, tedy prvním podpředsedou vlády by mohl být kandidát na presidenta, který ve volbách jen o prsa prohrál, resp. druhý z těch postoupivších do posledního kola.
President by si svůj kabinet sestavoval sám (a předpokládám, že už ne z politických kádrů, ale spíše s ohledem na odbornost jedinců) tak, aby byl co nejpřesněji schopen realizovat ta témata, se kterými volby vyhrál.
S takovýmto kabinetem by předstupoval před Parlament a žádal o vyjádření důvěry. Mohli bychom nastavit například i to, kolik neúspěšných pokusů o vyjádření důvěry mu povolit, než by se prezidentská volba musela opakovat.
Námitku, že se jedná o čistě prezidentský systém, který tu nemá tradici, vyvracím ihned. A co má být? Taky jsme tu tradičně měli monarchii a už ji nemáme. Taky jsme zde měli monopol jediné strany a odvrhli jsme jej. Co nám brání v tom odvrhnout další model, který se v praxi dobře neosvědčil.
Zároveň se domnívám, že při tom počtu obyvatel, který Česká republika má, je zbytečným luxusem držet si tak veliký Parlament. Domnívám se, že by stačilo po jediném reprezentantu za každý okres, což je 76 členů + 1 za hl. m. Prahu, která nepatří do žádného okresu.
Ačkoliv chápu důvody zřízení Senátu, dnes o něm mám již řadu pochyb. Domnívám se, že je možné jej zrušit. Měl sloužit jako pojistka prudkých politických změn, ale dnes se zdá, že jeho přínos (při ročních nákladech 500 mil. Kč) je také luxusem nad naše poměry.
Počet ministerstev a státních úřadů je nesmírně rozbujelý a nákladný. Jakoby to připomínalo jen obrovské množství teplých místeček pro nejrůznější kamarády, příbuzné a známé. Je třeba jej rázně redukovat. (K tomu tématu bude celý následující článek.)
Přímá volba presidenta beze změn jeho pravomocí je jen plácnutím do vody bez efektu.
Soudím, že prezidentský systém by nám mohl pomoci vyřešit základní problémy, se kterými se dnes potýkáme, byť netvrdím, že to je jediný myslitelný model.
