Jak jsem stárnul, potkával jsem ještě další jídla. Některá stojí za zmínku, někdy kladnou, někdy ne. Ale to je tak. Svět není procházka růžovou zahrádkou.
Ještě než se pustím do mladších zážitků, vybavila se mi fantastická vzpomínka. Není sice chuťová, ale spíš taková pocitová. Bydlel jsem tenkrát u babiček na Pankráci. Mohly mi být tak tři – čtyři roky. Sedli jsme s babičkou do tramvaje, myslím, že to byla trojka, a jeli skrz Nusle a jinými místy až na dolní konec Václaváku. Tam jsme vystoupili a šli kus pěšky. Už nevím, jestli to bylo v ulici Na Můstku, nebo až v Havířské, ale stával tam tzv. „Dětský dům“. Myslím, že se tam prodávala také nějaká konfekce, ale to mě tehdy vůbec nezajímalo. V prvním patře byla cukrárna. Stolky, boxy, obsluha. Tam jsme mířili.
Babička si zřejmě dávala kávu a já nějaký dortík. Nevím, jaký byl. Ani jestli byl dobrý – ale asi ano. Zachytil to tehdy jakýsi fotograf. Možná ta fotka dodnes existuje. Zachytil blažené oči dítěte s pusou umazanou kolem dokola nějakým krémem.
Tehdy ještě chodili fotografové. Nevím, jestli byli ještě soukromí, nebo už pod komunálem, a na přání prostě vyfotili situaci, památku na atmosféru. Pak to vyvolali, zvětšili a poslali poštou. Jak se to platilo už nevím, to šlo mimo mě.
Ale to byla jen taková vzpomínka. Zpátky k jídlům:
Z těch pozoruhodných stojí za zmínku zapečené palačinky. Na pánvi se udělaly tenoučké palačinky, ale nemazaly se marmeládou, ale náplní z měkkého tvarohu se žloutky, cukrem a hrozinkami (obecně ty „sušené mouchy“ moc nemusím). Pak se zavinuly a nakladly do zapékací misky. Na to se nalily rozšlehané bílky s mlékem a dalo se to zapéci do trouby. Porce se pak vytvářely napříč.
Nato se mi vybavuje situace, kdy jsem pracoval na letišti v Praze Ruzyni. Zanedlouho to bude asi Ejvl érport. Byl tam tehdy učňák kuchařů a číšníků. Chodili jsme do něj na oběd s kolegou Peterkou a brali ten jídelníček shora dolů. První většinou byly plíčky na smetaně s knedlíkem. Stály něco kolem tří korun.
Pak jsme to sjížděli dolů, další býval většinou roastbeef s bramborem a tatarkou. To maso bylo skutečně růžové, na tenké plátky nakrájené a ta tatarka se nejmenovala Huhlmans, ale byla to tatarka. Už nevím, kdo z nás v tom jídelníčku dojel hlouběji. Asi on. Ale to bylo jedno.
Ze své éry na letišti musím ještě vzpomenout na jednu zvláštnost. Montovali jsme tehdy nějaký přistávací maják na letišti v Brně-Tuřanech. Kromě přistávacích drah tam stálo jen několik skromných budov a v jedné z nich byla taková čekací restaurace – žádné hogo-fogo. A provozovatel tam nabízel vařenou čabajku. Pokud si ji člověk objednal, trvalo to přes půl hodiny, než na stole přistála, ale to jste přátelé ještě nejedli! Kolečko čabajky je jistě dobré, ale celá ta noha, horká a voňavá, to prostě byla bomba!
Ještě než uzavřu to dnešní vzpomínání, musím zmínit věc, která se strašně nepovedla. Tehdy rodiče od někoho, a už nevím proč, dostali takový stojánek s miskou, kahancem a zavěšenými dvojzubými vidličkami. Nějak jsme nevěděli k čemu to je, ale pak jsme se dověděli, že to je souprava na přípravu švýcarských fondů.
Samozřejmě – mělo to být fondue. Švýcaři vtipně pochopili, že sýr i chléb poměrně rychle okorávají, tak vymysleli jednoduchou praktiku: sýry se roztaví, vychutí a kousky chleba v té věci omočené chutnají o mnoho lépe.
Základem pro švýcarské fondue bývalo několik druhů sýra: Gruyere, Ementál, Walliser Bergkase, Schabzieger, přísadou ale mohly být třeba i houby, smrže. Nejčastěji se kombinuje Gruyere a Ementál, protože vytvoří přesně tu správnou konzistenci. Dále se přidávalo bílé víno, někdy i aromatická kořalka. Samozřejmě v každém kantonu jinak.
No, nevím co se tenkrát doma podařilo roztavit za sýr, Gruyere to rozhodně nebyl a pokud nějaké víno, pak asi Pražský výběr. Prostě, bylo to neskonale hnusné. Každý kolem stolu si omočil v misce nad kahanem tak dvě-tři kostičky chleba a pak oznámil, že už je syt a někam se uklidil.
Jedl jsem fondue o mnoho let později v Holandsku. Nemělo to chybu.
Tak, dnešní porce vzpomínek je taková rozháraná. Příště vzpomenu už jen pár jídel a nechám toho.
