Důsledky krize, nebo vládnutí?

Minulý týden jsem v novinách zahlédl zprávu Ministerstva práce o vývoji nezaměstnanosti v posledních měsících minulého roku. Čísla to věru nejsou pěkná.

Nezaměstnanost můžeme v zásadě dělit na zdravou, přirozenou (cca kolem 5 %: lidé v přechodu z místa na místo + chronicky nepracující) a nezdravou (silně nad 5 %: lidé právě měnící místo + schopní práce, ale bez místa + nezaměstnaní s nízkou kvalifikací + nezaměstnatelní + chronicky nepracující). Nezdravá je však i teoretická plná zaměstnanost. Samozřejmě bychom při výpočtu měli brát v úvahu osoby se špatnými pracovními návyky, osoby „pracovně nežádoucí“ (matky s dětmi, ženy s „rizikem“ mateřství), osoby věkově vylučované (nad 50 let), ale i absolventy škol bez praxe, lidi zdravotně postižené, lidi po výkonu trestu odnětí svobody apod. Ti všichni narážejí na nepřekonatelnou bariéru nedostatečné poptávky po pracovní síle. Jakékoliv snahy o administrativní nápravu se v praxi samozřejmě zcela míjejí účinkem.

Zpráva ministerstva není nikterak potěšitelná. Jako každoročně, nezaměstnanost roste v důsledku ukončení sezónních prací nejen v zemědělství, ale i ve stavebnictví. I s vědomím tohoto faktu se však jedná o čísla vysoce alarmující. Procentní vyjádření nezaměstnanosti není však jediným měřítkem. Neméně důležitým je ukazatel počtu uchazečů o jedno volné pracovní místo.

K listopadu registrují Úřady práce přes půl miliónu nezaměstnaných. Ministerstvo změnilo metodiku výpočtu; dříve byla procenta nezaměstnanosti vztažena k počtu ekonomicky aktivních osob, dnes se vztahují k počtu osob mezi 15 a 64 lety. Jen změnou metodiky se tak podařilo administrativně (papírově) snížit nezaměstnanost v řádu procent.

Nezaměstnanost je tradičně nejnižší v Praze (ø 4,4 %, 36 122 osob z 821 tis.) a počet uchazečů o jedno volné pracovní místo je kolem tří. Pražský trh práce vykazuje vcelku zdravé rysy. O mnoho horší je situace ve zbytku republiky, hlavně v nejchudších regionech. Např. okr. Bruntál (ø 16,2 %, 8 344 osob z 51,5 tis.). O jedno pracovní místo se zde uchází přes 100 nezaměstnaných. To už je nezaměstnanost systémová a patologická. Celostátně je evidováno 508,05 tis. nezaměstnaných osob z nichž je 483 tisíc schopno a ochotno kdykoliv do práce nastoupit. Celostátní míra nezaměstnanosti je udávána 8,7 %. Volných pracovních míst je k dispozici 38,8 tis., tj. jen 7,6 % potřebných míst.

Pokud bychom vycházeli z minulé metodiky výpočtu, dobrali bychom se v Praze 5,5% nezaměstnanosti a třeba v tom Bruntálu už 20,3 %. A to stále hovoříme jen o těch, kteří jsou registrováni na Úřadech práce. Počet těch, kteří se z různých důvodů vůbec nezaregistrovali či jsou z evidence vyškrtnuti, je obtížně doložitelný, ale odhady hovoří o dalších nejméně 10 % (šedá a černá ekonomika). A ještě bychom měli brát v úvahu nemalou umělou přezaměstnanost ve státní správě obecně. Pokud by se skutečně radikálně řešila, mohlo by jít až o dalších 250 tis. osob bez práce. (Za úvahu stojí také to, že podpora v nezaměstnanosti pro případně propuštěné státní zaměstnance by vyšla státní rozpočet o mnoho laciněji, než tato umělá a kontraproduktivní pseudo-zaměstnanost.)

Vyjdeme-li z oficiálních čísel, pak vztažné číslo je asi 5,8 mio. produktivních osob. V celostátním průměru je bez práce 0,508 mio. občanů, což je cca 8,7% nezaměstnanost. Ve „skryté“ nezaměstnanosti může být až dalších 583 tis. osob (10 %) a celostátní nezaměstnanost pak vychází na téměř 19 %. V případě významné (a nutné) redukce státní správy by šlo už o 1,34 mio. lidí bez práce a nezaměstnanost kolem 23 %. To jsou již čísla přímo fatální.

Analytik Pavel Sobíšek z UCB konstatuje, že k návratu oficiální nezaměstnanosti nad ½ mio. došlo po osmi měsících jako důsledek pokračující slabé domácí poptávky a přetrvávající recese. O tom, že pokles poptávky je zcela logickým a ekonomicky uvážlivým krokem občanů proti daňové politice státu, nepochybuje snad nikdo. Negativní očekávání občanů jsou totiž zcela racionální. Analytici dále předpokládají, že (nejen) v důsledku likvidační daňové politiky (a prakticky stagnující ekonomiky německé k níž jsme nezdravě jednostranně navázáni) se nabídka pracovních míst bude dále snižovat a nezaměstnanost poroste nejméně do března. Ostatně, záporný růst HDP za loňský rok to jen stvrzuje.

Pokud nebudeme nezaměstnanost chápat pouze jako izolovaný jev, či jako důsledek zcela přemrštěné daňové zátěže, zkusme hledat důvody také mezi nepřímou úměrou mezi nezaměstnaností a celkovou inflací. Tento vztah popisuje tzv. Phillipsova křivka.

Ekonom William Phillips ji publikoval zhruba před padesáti lety na základě zkoumání stoletého vývoje ve Spojeném království. Zjednodušeně nám křivka ukazuje, že klesá-li nezaměstnanost, roste inflace. A naopak: tlačí-li centrální banka svými nástroji na nízkou inflaci, v důsledku vytváří nezaměstnanost. [CHMELOVÁ, Jana. Česká ekonomika a ekonomické zákony. Historický pohled – vývoj názorů na platnost předpokladů Phillipsovy křivky] Phillips tento jev označuje jako koeficient obětování. V grafu pak veličina ukazuje procenta ročního produktu která jsou obětována na snížení inflace o 1 proc. bod. [MANKIW, Gregory. Zásady ekonomie. Vztah inflace a nezaměstnanosti v krátkém období]

 Krátkodobě z křivky můžeme usuzovat, že klesá-li nezaměstnanost, roste tlak na zvyšování mezd a v delším období je pak očekávána inflace vyšší. To posune Phillipsovu křivku na vyšší úroveň a ačkoliv nezaměstnanost stagnuje, vyvolá vyšší inflaci. Křivka se pak ustálí v bodě přirozené míry nezaměstnanosti.

Snahy o dosažení velmi nízké nezaměstnanosti zvýší inflační očekávání, nezaměstnanost sníží jen krátkodobě a růst inflace způsobí v dlouhodobém horizontu. Nezaměstnanost se poté vrátí zpět na přirozenou míru.

„Dlouhodobě je míra nezaměstnanosti na tzv. přirozené míře a je slučitelná s libovolnou mírou inflace. Původní Phillipsova inverzní závislost stále platí, ale jen v krátkém období. Jde tedy o případ dlouhodobé Phillipsovy křivky, která je kolmá. Přirozená míra nezaměstnanosti je taková míra nezaměstnanosti, při které jsou pracovní trhy v rovnováze – neprojevuje se ani nedostatek pracovníků, ani nedobrovolná nezaměstnanost.“ [HLADÍK, René. Ekonomie: základní kurz (pro bakalářský stupeň vysokých škol).]

Pokud přistoupíme na Hladíkovo tvrzení, pak je řízená inflace účinná jen krátkodobě a tvrzení soudobé ekonomické školy o nutnosti trvalé mírné inflace stojí jen na zvykovosti Keynesiánské doktríny. Deflace je úmyslně démonizována, ale o tom až příště.

Naše nezaměstnanost ale není na přirozené míře a pracovní trhy v rovnováze nejsou, ačkoliv se MPSV snaží interpretovat výsledky v co nejpříznivějším světle. Pohybujeme se zcela mimo rozumné hodnoty a vládní zásahy tento stav jen prohlubují.

Zdá se však, že Phillipsova zákonitost nemá až tak dramatický dopad, jaký by měla ve standardním, zdravém ekonomickém prostředí, které zde postrádáme. I když její vliv je třeba mít na paměti a brát ji v potaz.

Za hlavního viníka současné špatné ekonomické situace lze označit minulé vlády, které se příliš upjaly k zahraničnímu kapitálu, čímž jsme se stali ponejvíce lacinými montovnami cizích automobilek. Re-transfery kapitálu zpět do zahraničí dosahují každoročně bilionových hodnot. Domácí kapitál se dlouhodobě nevytváří. Své v tom udělala i kupónová privatizace, kdy původně státem vlastněné podniky byly skrze kupónové fondy „zprivatizovány“ převážně do státem vlastněných bank. Následný prodej těchto bank do zahraničí byl asi tím největším „giga-tunelem“ privatizace.

A dnešním viníkem je hlavně ministerstvo financí, které za této bídné situace nezná jiný recept, než dusit mroucí ekonomiku novými a novými berněmi a zoufalými zákony. Zaklínadlem se stalo urputné vykrmování státního rozpočtu za jakoukoliv cenu místo skutečných úspor na výdajové straně. Bez ohledu na dopady na firmy i jednotlivce. Obecně platí výrok R. Reagana: „Vláda je jako batole. Neomezená žravost na příjmové straně, nulová odpovědnost na straně výdajové.“ U nás ta poučka platí dvojnásob. A slova premiéra, že vláda se bude prorůstovými opatřeními teprve zabývat? To měla být první starost – pokud je jakákoliv vláda něčeho takového vůbec schopna.

Dnešní stát neumí nic jiného, než svým občanům všeobecně ztrpčovat a zdražovat život. A ačkoliv papírově životní úroveň roste, příliš mnoho lidí tento nárůst nejen že nepociťuje, ale propadá se zcela na existenční periferii. Samozřejmě, nežijeme v chudobě a bídě, jenže řeči o tom jak si žijeme báječně také neodpovídají realitě zcela. Netýkají se přinejmenším toho půl milionu lidí bez práce.

Prognózy ekonomů hovoří jasně: v roce 2013 s žádným růstem nepočítejte. HDP tak +0,2 %, ceny +2,3 %, mzdy +0,1 %, nezaměstnanost +3 %. Napřesrok snad o něco lépe: +2 %, +1,7 %, +1,2 %, -1,5 %.

„Postavení v mocenské hierarchii s sebou přináší sotva něco lákavého pro ty, kteří vyznávají morální hodnoty… Jediné tužby, které jsou uspokojovány, jsou touha po moci jako takové, rozkoš z toho, že je člověk poslouchán, a pocit příslušnosti k dobře fungující a nesmírně mocné mašinérii, před kterou se musí všechno ostatní sklonit… Ochota provádět zločiny se stane cestou k povýšení a moci.“ [Friedrich August von Hayek]

Pane ministře, neplivejte pod stůl. Tady totiž žijí lidé.