ČSÚ neví nudou co dělat

Parkinsonovy zákony si často všímají jevů v byrokracii a velmi trefně je glosují. Je až zarážející, jak pregnantně.

Jestli si dobře vzpomínám, tak základní Parkinsonův byrokratický postulát říká něco ve smyslu: „Práce se rozrůstá tak, aby vyplnila dobu, která je k dispozici pro její vykonání. (Ani malé množství práce nevede ke vzniku volného času, nýbrž je rozloženo na celou pracovní dobu.)“

Druhý Parkinsonův zákon, který se mi k tomuto tématu vybavil, je: „Úředník chce rozmnožovat své podřízené, nikoliv konkurenty; úředníci si navzájem přidělávají práci. (Počet zaměstnanců úřadu stoupá, aniž by se to projevilo na jeho efektivnosti.)“

Od věci též není ani Peterův princip: „Projeví-li se zaměstnanec jako schopný, je povyšován tak dlouho, až dosáhne postavení, na které nestačí. Za určitou dobu bude tedy v úřadě každé místo zastáváno pracovníkem, který je nezpůsobilý je vykonávat. Administrativa zatím funguje pouze proto, že je v současnosti ještě dostatek úředníků, kteří to ‚nedotáhli‘ na místo své nezpůsobilosti.“

Tato trojice zákonitostí se mi vybavila, když jsem se dočetl, že Český statistický úřad spustil už podruhé projekt Minisčítání a následně zveřejnil jeho výsledky. Projekt se dotazoval 16 tisíc žáků 4. – 9. třídy na 225 českých školách na nejrůznější otázky. Z celého projektu vyplynulo, že:

1. 80 % dětí si nosí do školy svačinu z domova
2. 80 % dětí má doma alespoň jedno zvířátko
3. 62 % dětí doma třídí odpad (protože by se to mělo dělat…)
4. 89 % školáků píše pravou rukou
5. 85 % dětí už někdy hrálo počítačovou hru
6. O sexu se děti dovídají:
1. 26 % od kamarádů
2. 23 % z internetu
3. 22 % jinde
4. 15 % není informováno vůbec
5. 14 % od rodičů
7. Na pustý ostrov by si dítě vzalo:
1. 24 % kamaráda
2. 24 % někoho z rodiny
3. 16 % nůž
4. 6 % nafukovací člun
8. Kapesné dostává:
1. 43 % pravidelně
2. 19 % za odměnu
3. 18 % výjimečně
4. 13 % účelově
5. 8 % vůbec nedostává

Je vcelku jasné, že ČSÚ získal jen zcela zbytečné a jen stěží ověřitelné údaje, které nikdo nepoptával a velmi pravděpodobně je ani nevyužije. Pokud nějaká firma potřebuje vědět kolik školáků je pravorukých, ať si takový průzkum nechá provést na zakázku a na vlastní náklady. Nevím, proč by tato pseudo-data měl získávat ČSÚ bez objednávky a za peníze všech daňových poplatníků.

Ze všeho nejvíce to vypadá, že se všech přes 2 000 zaměstnanců ČSÚ nudou kope do zadku a vymýšlí si náplň práce, aby to vypadalo tak, že jsou nepostradatelní.

Pro ČSÚ platí všechny tři v úvodu citované postuláty plnou měrou. Až zase nějakého premiéra napadne snížit stavy státního aparátu, tady má cestu zcela otevřenou: počet zaměstnanců ČSÚ může osekat tak na 50 – 100 úředníků. Ke zpracování dat která stát opravdu potřebuje by měli bohatě stačit a nemuseli by si vymýšlet jako náplň své práce takovéto blbosti. (Úspora 1,2 mld.)

Jen tak na okraj, pane premiére: jakékoliv slučování ministerstev nepřinese žádné významné úspory samo o sobě. Prý chcete sloučit Ministerstvo školství a mládeže s Ministerstvem kultury, taktéž Ministerstvo průmyslu a obchodu s Ministerstvem dopravy. Pokud byste chtěl, pane premiére, drobnou praktickou radu zadarmo: na jakékoliv omezování státní správy funguje jediný recept:

1. radikální redukce agendy jednotlivých úřadů
2. snížení pravomocí úřadů
3. omezení finančních prostředků, jimiž úřady disponují
4. významné personální zeštíhlení úřadů (nikoliv o 1 – 2 %, ale o desítky procent, lhostejno jakým klíčem – třeba podle abecedy a každý druhý)
5. jako zákusek lze pak tato mini-ministerstva i sloučit

Anebo ještě rychlejší recept: zrušení ministerstva bez náhrady. Beztak jich většina přežívá ještě z doby centrálního plánovitého hospodářství a v dnešní době jsou již přímo anachronismy a jsou jen zdroji rozsáhlé korupce a politického intrikaření.

A ještě jednu instituci nenechám na pokoji. V sobotu jsem při snídani poslouchal rozhlasový Meteor – populárně vědecký magazín pro děti a mládež. Jistý „vědátor“ tam popisoval, jak se vědci s vážnou tváří zabývají zkoumáním neviditelnosti. Vybavila se mi maně větička Rudolfa Hrušínského z filmu Císařův pekař: „Lidičky, kdo chcete být neviditelný? …Nikdo!“ Jediný, kdo by snad o neviditelnost mohl stát, by mohla být armáda. Ale ať pak takovouto poptávku vědcům zadá a pochopitelně zaplatí. Už vidím, jak se ve výroční zprávě MO skví položka: „na zkoumání neviditelnosti: Kč 250 mil.“.

Dávno se všeobecně ví, že významné objevy se dnes u nás na denní světlo dostávají spíše v garážích, než na akademické půdě. ČAV zaměstnává přes 7 200 zaměstnanců (z toho je cca 3 600 pracovníků vědeckých) a je setrvale dotována státem ve výši přes 5 mld. korun ročně. A skutečně věhlasných vědců je jen nepatrný počet.

Vědeckou činnost nemá stát ani iniciovat, ani platit. Obojí dělá špatně. Má být ponechána soukromým firmám a institucím. Věda nemá žádný smysl sama o sobě, má smysl jedině tehdy, když je někomu užitečná. Měřit to nelze počtem publikovaných „vědeckých“ článků, ale pouze objemem peněz, které je někdo ochoten za výsledek výzkumu vyměnit. Pokud si „vědci“ určují sami čím se budou zabývat, jedná se pak téměř výhradně o pseudovědu, která podléhá vlastně týmž mechanismům, jako zákony byrokratické.

Z každé koruny, kterou stát utratí místo nás, bychom měli tvrdě požadovat jasné zúčtování.