Tak jsem tady už se sedmou porcičkou dobových výrobků. Některé už jen úsměvné, jiné docela zajímavé. Tak zavzpomínejte společně se mnou.
Předjaří na skalce
Poslední sníh?
Tak na úvod jenom dvě fotečky pro potěchu oka. Na prvním je vidět, že už i skalka se pomaloučku probouzí. A na druhém snad už poslední letošní sníh.
Obrázek 1Nu, pagadi, zajac!
Trochu se podivuji nad tou fotkou. Igra s časami-budilnikom. Ruština z roku 1970 už mi na to moc nestačí, i ty bukvy samotné už těžko louskám. Zřejmě elektronický budíček. Vlevo tedy nějaká konzole se hrou „Tajny okeana“, vpravo nám dodnes dobře známé „Nu, pagadi!“ — Jen počkej, zajíci. Nepamatuji si ty hry; když přišly, asi už jsem byl na ně starý. Sověti ale uměli dělat nádherné pohádky, nejen ty kreslené. Je zajímavé, že u nás chronicky známý Mrazík, který se o Vánocích do zblbnutí opakuje, v SSSR vůbec nezaujal a zapadl. Asi jsme v něm asi dokázali identifikovat jinotaje, které o ruské duši hodně vypovídají. Rusové jsou tragédi. Nejen v knihách.
Obrázek 2Kuchyňská váha
Dovažovací kuchyňská váha byla docela převratná. Dokud jsme používali klasickou dvoumiskovou s takovými těmi zobáčky proti sobě, člověk musel neustále váhy připočítávat, nebo misku vysypávat po každé přísadě. A ještě ke všemu závažíčka jako v alchymistické dílně. Tedy, ona byla krásná, ale příšerně nepraktická. Pak jsme měli podobnou váhu, ale už na principu decimálky s posuvným malým a větším závažím a jen jednou mističkou. Nebudu unavovat fyzikou, prostě princip závaží na páce, nic více. A nakonec jsme měli tuto ze snímku, ale v hnědé barvě, na principu deformace pružiny. O velké přesnosti se u těchto vah nedá hovořit, ale výhoda posouvání stupnice a snímací zadělávací mísa nahoře nevýhody kompenzovala. Gramy na ní ale vážit nešly. Vyráběla je (ty váhy) buď Kovoslužba, nebo Mechanika Praha.
Obrázek 3Elektrický kávovar ETA
Kávovar z podniku ETA se zdá už ze sklonku osmdesátých let s vyhřívanou kovovou destičkou. Klasická překapávaná káva (papírové filtry se daly občas sehnat). Mám-li se ale přiznat, tam tuhle kávu nemám rád. V kancelářích se to dnes takto vaří, po americkém způsobu. Ráno se jí uvaří kotel a dohřívá se průběžně, dokud se nevypije. Podle mne je to kafe už zaboudlé.
Ale míval jsem rád kávu z jakéhosi maďarského espressa. Byla to taková hliníková potvora ze dvou dílů. Do dolní nádobky se dala voda, pak sada kovových sítek, kam se nasypala mletá káva a celé se to sešroubovalo s horní nádobkou. Celý ten bazmek se postavil na plotýnku vařiče a jak voda vyvřela, probublala skrze ta sítka do horní nádoby. Inu, jak říkal Jára Cimrman: „Budoucnost patří aluminiu!“ Ba ne, nevěřte tomu. Hliník nemá v kuchyni co dělat! Ani jako příbory. Proč myslíte, že se vyhodily hliníkové sudy a zavedly sudy KEG? Přemíra hliníku ve stravě totiž podporuje vznik Alzheimerovy choroby.
Obrázek 4Granko
O Granku už psáno, ale toto je to původní, kakaové. Na celém výrobku není asi nic příliš zajímavého krom toho, že datum výroby je 10. 11. 1989. Na zvětšenině je to dobře vidět. Kdo by se tehdy nadál, že za týden už to praskne a půdou od válu, alespoň oficiálně. Praxe byla potom o hodně jiná. Kdo by se tenkrát nadál, že o pouhých dvaadvacet let později budou lidé ty staré časy znovu vzývat a komunisti se nám budou do očí smát. Jsme tím morem hluboce prožráni. A více než v čem jiném platí, že jsme zřejmě nepoučitelní. Celá chyba spočívala v tom, že jsme se s komunismem jednoznačně nevypořádali, že neexistovala vůle vyvodit z těch čtyřiceti let závěry. Havel nechtěl být jako oni. Klausovi morálně nevadili, upjal se jen k jedinému cíli, kdy účel světil prostředky. Soudy, dodnes obsazené řadou soudců z té nejhorší éry práva-nepráva, neměly zájem odsoudit ten režim a jeho protagonisty. Nikdy se neměl stát prvním premiérem exkomunista Čalfa, který byl reprezentantem toho marasmu. Důsledkem je, Komunistická strana dodnes zasmraďuje náš vzduch a lidem se po reálném socialismu stýská. Spousta věcí se stát neměla a spousta těch, které se stát měly, se nestala.
Obrázek 5České angličáky
Na pátém obrázku vidíme tzv. „Old timery“ z podniku Igra n. p. Původním motivem k jejich výrobě asi měla být nápodoba autíček z dovozu, tzv. angličáků. Ty byly celé z kovových odlitků, s řadou mechanických detailů, od otevíracích dvířek až po menší součásty, ale byly značně drahé, v prodeji zpočátku jen v Tuzexu, později sice i v běžných prodejnách hraček, ale bylo jich tak málo, že šly prakticky ihned pod pult. Ty plastové kopie starých aut od IGRY sice neměly tu výdrž, na běžné hraní nebyly, ale řada kluků je sbírala. A byly také propracovány do drobných detailů, byť bylo prostě vidět, že je to umělina. Ostatně — od IGRY pocházela celá řada docela pěkných hraček. A figurku Igráčka se podařilo s úspěchem dochovat ve výrobě do dneška.
Obrázek 6Mončičáci
Na snímku šest vidíme plyšové figurky Mončičáků. Mně se ta růůůžžžovoučká barva eklovala, ale samozřejmě, byly určeny pro holky a těm se to jistě líbilo. Mě už tenkrát asi více zajímaly jiné figurky, sice také s růžovýma zaječíma ouškama, ale v úplně jiném časopise… Ale vážně: nevím jestli byli Mončičáci tuzemští. Podle výrazu obličejíčku soudím, že ne, že jsme je buď vyráběli v nějaké licenci, nebo dováželi. Každopádně to byla úspěšná hračka, kterou lze dodnes vidět v pokojíčcích nejen dětí, ale nezřídka i jejich maminek.
Obrázek 7Kakao obyčejné
Na obrázku sedm vidíme obyčejné kakao, 100 g za Kčs 7,-, ze Zory Olomouc n. p., zřetelně podle ne-kvality dobového obalu někdy ze šedesátých let. Je ale zajímavé, že tuto cenu si uchovalo po celá ta léta prakticky stejnou. Za zády slyším nápovědu, že bylo za osm korun. Nevím odkud se dováželo, ale plánovité hospodářství dbalo, aby na pultech bylo.
Obrázek 8Řezy Radka
Ceně kakaa odpovídající jsou i oplatky Radka na následujícím snímku. Pouhých Kčs 1,50 z čokoládovny Opavia. Podle toho, že je už uvedeno i složení, zařadil bych výrobek také až na konec osmdesátých let. Ani si ty sušenky příliš nevybavuji. O mnoho více jsem měl rád Kávěnky, griliášové Vlnky, čokoládu Kofilu s Turkem na žlutém obalu a samozřejmě obyčejné Tatranky. Řada z těch zmíněných se vyrábí dodnes, pravda o dosti dražší, anebo tenčí. Inu, televizní reklama něco stojí a kdo jiný ji zaplatí, nežli zákazník.
Obrázek 9Dobové kalendáře
Na předposledním snímku jsou k vidění dobové stolní kalendáře, nezřídka pojaté jako propagandistický materiál. Tyto jsou z let 1974-1979. Jen dva z nich jsou pojaty tématicky neutrálně. Na ostatních je vidět výsledky budovatelského úsilí Husákova Těžkoslovenska. Ne, že se nedaly koupit i ty bez politického akcentu, ale tiskly se i tyto a zřejmě měly odbyt. Předpokládám, že hlavně na všeliké krajské, okresní a místní národní výbory, do státních podniků a tak všelijak podobně. Doma jsme mívali spíše ten obyčejný závěsný, bez jakékoliv výzdoby. Psávali jsme si tam řadu poznámek, výročí, připomínek a hlavně — počasí. Maminka ho eviduje již plných 44 let, den co den, nejnižší teplotu, odpolední teplotu a celkový ráz dne. Má tu evidenci na papírech a stejně mi to jednou nedá a přepíšu ji do Excelu a do grafů. Ty výstupy budou jistě zajímavé, ale co se dá říci dozajista — ať si Klaus říká, co chce — průměrná roční teplota vzrůstá. Nevím ale, jestli jde o globální oteplování planety, nebo jen pravidelný, periodický cyklus.
Obrázek 10Necesér
A na snímečku posledním, obyčejný pánský necesér, nebo, chcete-li, holení. Štětka a holicí mýdlo v kulatých kovových pouzdrech, žiletkový strojek, v hranaté krabičce kousek kamence k zastavení krvácení a samozřejmě zrcátko na chlopni obalu z dosti obyčejné béžové koženky na zdrhovadlo. Zařadil bych to tak do pětapadesátého roku. I když jsem měl jeden čas elektrický strojek ХАРКИВ, tedy Charkiv Charkivovič Charkivenko z Charkova J, nikdy jsem se s tím pořádně neoholil. Zůstal jsem věrný žiletkám, a jeden čas, zřejmě v přechodném pominutí smyslů, báječnou břitvou Solingen. Paradoxně, ta břitva holila, když to člověk uměl, nejlépe.
Tak, to byla další porce vzpomínacích obrázků. Ještě jsem nějaké našel, takže ještě pár dílů uvedu.
„Hlavní zdroj námitek proti svobodnému hospodářství spočívá ve skutečnosti právě v tom, že poskytuje lidem to, co si přejí, a nikoliv to, o čem si nějaká zvláštní skupina myslí, že by měli dostat. Za mnoha argumenty proti svobodnému trhu se skrývá nedostatek víry v samotnou svobodu.“ — Milton Friedman
