Co jsme kupovávali (2)

A jsem tady s druhou porcí vzpomínáčkových obrázků a komentářů k nim. Vlasta Shaana Šantroch snad promine, že jsem si vypůjčil jeho patent na slůvko vzpomínáčky. Škoda, že už je nepíše.

Lavička na terase

Truhlíky na muškáty

Po pluhování

Zima na souvrati

Jest­li jsem si po­sled­ně po­chva­lo­val, že nám tu na­pa­da­la spou­sta sně­hu, přes noc se snes­lo dal­ších 10 cm a dnes do­kon­ce sví­tí i slu­níč­ko. Už by­lo na­ča­se. Ten svě­tel­ný de­fi­cit už fakt byl na pa­li­ci. Ale stej­ně mám nej­ra­dě­ji, když ptá­ci řvou, kyt­ky smr­děj a v hos­po­dě je krás­ně na­hu­lí­no… Mně se tam tak ně­jak lé­pe pí­še. J

Slepička na klíček

Ta hračka byla úplně stupidní, snad proto byla tolik oblíbená. Možná jak to říkal pan Werich: „To je blbý, to se bude líbit!“ Zastrčil se klíček, natáhlo se péro a slepička poskakovala a zobala, dokud se péro nevytočilo. Kromě těch slepiček byla na podobném principu ustrojena zelená žabička a jistě i jiné hračky, jen už si je neumím vybavit. Ale vůbec bylo na klíček daleko více hraček, třeba vláčky a různá autíčka. Na jedno si vzpomínám úplně živě: bylo snad z první republiky, takové nízké, plechové, nastříkané na modro, s chromovanými nárazníky. Zespoda, kro­mě čtyř normálních koleček, bylo ještě jedno malé, páté, u­pev­ně­né napříč, které na podložku nedosáhlo. Když se autíčko natáhlo a pustilo po stole, dojelo na okraj stolu, přední kola přepadla přes hranu, tím se to střední kolečko dostalo na podklad, zadní kola zabrala a autíčko se otočilo, vyhouplo se zpět na stůl a tak jezdilo od hrany ke hraně, dokud péro nedošlo. Se stolu nikdy nespadlo. Hračky na baterie a s motorem přišly až o dost později.

Progressa

Progressa byla vlastně mastným pastelem, jen proti těm klasickým existovalo méně odstínů. A nebyla zabalena v papíru, ale v jakémsi plastovém opláštění a dala se ostřit ořezávátkem. Samozřejmě, vyráběl je Koh-i-noor a byla hodně drahá. Za malou sadu (12 ks) plných Kčs 12,-!
Maminka se zlobila, protože škola si Progressa předepsala jako povinné vybavení školáka a my měli do žlabu docela vysoko. Nebyla to jediná věc. Tenkrát, tuším rok 1964, byly školní pomůcky oficiálně zdarma. Ale „souška učka“ si předepsala daleko širší výbavu školáka, protože s tím státním nebyla spokojena a nešlo jenom o tyto pastely, počítadlo, vodovky, tempery, obyčejné pastely, štětce a další pomůcky. Leckteré z nich jsme nikdy nepoužili.
Jen o pár let později už rodiče kupovali sešity, obaly na ně i na učebnice, nůžky, pravítka, kružítka, rýsovací prkna, penály, cvičební úbory a další věci, které byly nezbytné a škola je neposkytovala. V podstatě se dá říci, že školství „zdarma“ vyšlo docela na pěkné peníze.

Kloboučku, hop!

Těchhle stolních her byla k dostání veliká spousta a hodně jsme si s nimi vyhráli. Namátkově si vybavuji to Kloboučku hop, Smolíčka pacholíčka, klasické Člověče nezlob se, kolekce šachy dáma domino, Nezlobte opičáka, dětskou Ruletu aj. Ale také Bussiness, dnes se to jmenuje tuším Monopoly, ale my si je tenkrát vyrobili doma sami. A určitě je třeba zmínit i výukové hračky typu Mladý chemik, Optik, Elektronik a další. Nejlacinější nebyly, ale myslím, že spoustu dětí inspirovaly k celoživotním povoláním. A to jsem nezmínil různé stavebnice typu ABC, Jáva a další. A samozřejmě zcela nezapomenutelný Merkur. Myslím, že Merkur mě asi ovlivnil nejvíce. Dodnes si vybavuji ty rozličné jeřáby, často větší, než já sám, které jsem si vymýšlel a sestavoval, zatímco jsem poslouchal rozhlasové hry, pohádky a písničkové pořady. Anebo za urputné práce na jeřábu z kuchyně vonící oběd. Televizi jsme zpočátku vůbec neměli a později už mě příliš nezaujala. Zdála se mi spíše ztrátou času, i když ne, že bych se na ni nedíval vůbec. Ale myslím, že proti dnešním zvyklostem dosti málo.

Lyžařské vosky

Když už jsme u těch dětských her, další snímek nám zo­bra­zu­je lyžařské vosky. V té době existovaly jen tyto čtyři zn. SKIVO, dříve ještě v obalech plechových, později takto v plastu. Kromě těchto byly k použití ještě zažehlovací Skare a Klistr.
Ovšem to je z doby, kdy lyže byly jen dřevěné, většinou bez kovových hran, což platí i o běžkách a to se muselo hodně umět mazat. Jinak stál člověk zoufale na místě a na lyžích měl ze sněhu nalepené bačkory. Nejelo to pak, pokud člověk pro­ma­zal, ani s kopce. A když bylo nejhůře, použila se obyčejná svíčka. Na ní to jelo vždy.
Vázání jen obyčejný Kandahár, který se dal použít jak pro turistický pohyb, tak pro sjezd. Obuv na lyže se dnešní ne­po­do­ba­la ani náhodou. Většinou kožené boty s uzpůsobeným tva­rem podrážky v patě a špičce. Ale dalo se v nich docela nor­mál­ně chodit.
Nojo, na hory jsme jezdili dost. Vleky byly ještě dost vzácné, spíše na velkých sjezdovkách, kterých také nebylo mnoho. Ale vyřádili jsme se možná o to více a zadarmo. Den na svahu nás nestál ani korunu — kromě ukrutného hladu z pohybu a čerstvého vzduchu.

Kočárek LibertaPhoto: www.top-bazar.cz

Kočárky Liberta byly asi na tehdejší poměry docela moderní a dobré. Moc to posuzovat nemohu, ale v obchodech jsem jich vídal spousty v tolika provedeních, že si myslím, že nabídka byla bohatá dosti. Golfáče a podobná udělátka začínala až později. Pokud vám jméno Liberta už nic neříká, tak to je ta fabrika, co ji vytuneloval Ivo Svoboda a Barbora Snopková z ČSSD. Právem za to oba skončili v krimu.
Dnešní kočárky, asi bez výjimky z dovozu, jsou příšerně drahé, vrat­ké a povětšinou promokavé. Skoro myslím, že krom designu ne­sto­jí za nic.
Mě ještě maminka odvozila v  nějakém kočárku který prý nebyl moc dobrý, ale stál v r. 1958 plných 550 korun, což bylo více, než porodné. Asi jsem také usoudil, že je mizerný, protože jsem na něj jako mimino tak ukrutně slintal, až celý zrezavěl.
Ségra už se vozila v „osmipéráku“, což byl kočár sice příšerně těžký, ale zároveň nezničitelný. Ta­ko­vý Mercedes mezi kočárky. Byl už z druhé ruky, mamky kamarádka v něm odvozila svoje ro­bát­ko, tak vyšel jen na dvě stovky. Po ségře v něm jezdil ještě brácha, pak sousedovic Jeníček a nakonec skončil u nás na zahradě, kde mnoho let ještě sloužil ke svážení trávy a podobných věcí. A kdybychom ho nevyhodili na smeťák, asi by s námi žil dodnes. Bylo to fortelné dílo.

Moped obecný, kozí dech

Tak nějak nevím, jak se tenhle typ motorky jmenoval. Stadion to není, Jaweta také ne, ani moped to není. Tak prostě jeden z fichtlů…
Vlastně jsem po motorce vždycky tak trochu toužil. Dříve bych se asi spokojil i s nějakou padesátkou. Ale jak jsem šel do let, říká se, že prý to bývá po padesátce, můj obdiv se nakonec ustálil u nějakého chopperu, či jak se ty potvory jmenují. Asi už si ten sen nesplním, kosti už moc bolí a nějak jsem se zatvrdil proti motorismu úplně. Možná o to jsou ty neuskutečnitelné sny hezčí, člověk si je může nechat zdát a nemusí se nechat zklamat realitou.

Toaleťák II.

O toaleťáku už jsem psal něk­dy dříve, tak teď jen při­po­me­nu to plechové udělátko pod ním. Jak v tom dřívějším člá­neč­ku zmíněno, k dispozici byly jen a) skládané papíry v balíčku, z pa­pí­ru pro daný účel naprosto nevhodného, b) ruličkový papír z ma­te­ri­á­lu téhož. Krepové a heboučké papíry přišly do obchodů až někdy v osmdesátých letech, tuším, že se jmenovaly Har­ma­san a věčně jich bylo na pultech tak málo, že se staly zbožím podpultovým. O tom, proč není, rozhodovali soudruzi až na ÚV KSČ. Stejně nebyl dál.
Ta plechová krabička byla na záchodech namontována prakticky všude a také prakticky všude byla prázdná. Tedy kromě do­mo­va. Tam se do ní vložil právě ten balíček skládaných papírů, když byl. Jinak nezřídka také nařezané noviny. Když se několikrát sežmolily, byly použitelné. Každý podle svého osobního vkusu. Někdo Rudé právo, jiný Lidovou demokracii, onen zase Svobodné slovo. Masochisti brali i Obranu lidu.
Na veřejných místech se prostě papír neposkytoval. Ostatně povětšinou ani tekoucí voda ne. Prý se podle toalet pozná kulturnost národa. Podle těch našich, Intercontinental nepočítám, jsme mu­se­li být v žebříčku někde za člověkem kromaňonským.

1. máje

Tahle stádnost mě vždycky fascinovala. Ať se jednalo o ja­kou­ko­liv. O téhle fotce si myslím, že je z dobrovolně-povinné demonstrace konané na prvního máje, na tzv. Svátek práce. Defilírka se léta konala na Václavském náměstí, až když bylo pro StB příliš obtížné kontrolovat bezpečnost papalášů v tak hus­té zástavbě, přesunuly se oslavy na Letenskou pláň. V pozdějších letech byla dokonce tribuna na Letné opatřena ne­prů­střel­ný­mi skly. Tak dlouho se ti „lidoví“ vládci halasně za­šti­ťo­va­li dělnickou třídou a mocí lidu, až se toho lidu začali bát.
Bylo to nesmírně trapné, jak ti lidé pochodovali pod tou tribunou a vykřikovali hesla, kterým ne­vě­ři­li. Defilírka ohnutých hřbetů, vlezdoprdelství, pokrytectví, malosti a… strachu. Strachu, kde kouká jaký fízl, donašeč a práskač.

Cvičíme s rozhlasem?

Nevím, co si o tomto snímku myslet. Zblízka se zdá, že se jedná o nějakou velkou kancelář, ale nesedí mi k tomu ty bílé pláště a šátky. V pravé části to malinko vypadá jako šicí stroje, ta střední řada tam má spíše prostředí písařské. Levá řada má na stolech něco jiného. Atmosférou mi to připomíná něco hodně starého, ale identifikovat to neumím. Musím to shrnout tak, že asi stovka žen cvičí podle té jedné, co je k nám zády. Pokud někdo poznáte o co jde, napište to do komentáře.

Názděnka

Propagandistická nástěnka. Tentokrát ve škole, ve IV. C. Gumovat mozky, to je to, co umí a vždy uměli. Do­spě­lým i dětem.
Naprosto vyprázdněná hesla. Kdyby to „Práce je věcí cti“ tak ctili, proč potom prací nejraději trestali? A samozřejmě nez­byt­ný primitivní žací nástroj a bac-hamr (4×). Ani rudé hvězdy ne­chy­bí (5×), ani Lenin (1×), ani Marx (1×). Plus nezbytný krvavý ka­pi­ta­lis­ta z Wall Street (1×), doporučená četba: XXVII. sjezd KSSS a zřejmě ocelová pěst dělnické třídy (uprostřed). Též nez­byt­ná agitka: „Rozoráme meze a staré předsudky!“ Je mi z toho na blití.
Ani v nejmenším se nedivím, že Jihočeši i Moravané již třetí měsíc vytrvale demonstrují proti tomu, aby jakýkoliv člen téhle odporné sebranky řídil školství na krajské úrovni. Už z několika stran jsem slyšel, jak se soudruzi po dvaceti letech oklepali a znovu používají stejné nástroje:

Učitelka matematiky zadává slovní příklady typu: „Ze západu k nám letí zlá, im­pe­ri­a­lis­tic­ká raketa rychlostí x. Proti ní letí obranná raketa mírového bloku rychlostí y. Vy­poč­tě­te…“

Jiná učitelka káže svoji mantru: „Rodiče vám, děti, neříkají pravdu, nic si nepamatují, pod­leh­li současné propagandě, obracejí dějiny a vykládají je jinak, stejně jako te­le­vi­ze, noviny a knihy.“

A ještě jiná, při odchodu do důchodu, rozdává dětem odznáčky Jiskřiček a Pionýrů.

A ještě jiná dějepisářka dětem vykládá o vítězství pracující třídy a o geniálních sou­dru­zích Stalinovi a Gottwaldovi, kteří přišli spasit svět a osvobodit lid.

A některé učitelky, i když ideologicky nezaslepené, se obávají vykládat moderní dějiny, aby to nějak „nenarazilo“. Praktický dějepis dnes končí někde v roce 1945. Jen občas ně­ko­lik jmen, které bez souvislostí dětem nic neřeknou.

Nechci, společně s protestujícími, aby tito lidé měli jakýkoliv vliv na školství, nechci, aby estébáci byli v krajských radách a soudruh Filip nacházel v sobě tolik drzosti, že vystoupí v televizi a ty dotyčné obhajuje, že to StB vůbec nevadí, že nestíhali vnitřního nepřítele. Vadí, soudruhu Filipe, strašně vadí!

Nekažte nám děti, vnuci Stalinovi!!!

Tak to byl další smutnější koneček dnešního vzpomínání. Je mi to líto.

Nechci nijak navozovat dojem, že to byly krásné časy. Pokud to tak vypadá, tak jen proto, že jsme tehdy byli velmi mladí, možná hloupí a důvěřiví.