Co jsme kupovávali (1)

Dostal se mi nedávno do pošty balíček fotografií. Nad některými jsem se lehounce dojal, protože podobnou věc jsme mívávali doma. Nad jinými trochu trnulo. Tak, pamětníci, zavzpomínejte. Těch foteček mám spoustu.

Zima jako na Sibiři…

…a u muzea čtyři

Tak nám tu jen za dnešek, kdy to pí­šu, na­pa­da­lo 25 cm sně­hu. Po­čí­tač mám na psa­cím stol­ku u ok­na a z něj mám tak­hle krás­ný po­hled. Ses­tra psa­la vče­ra, že už má toho bí­lý­ho svin­stva pl­ný zu­by a ten ne­čas (a Ne­čas) už jí le­zou na ner­vy. V Pra­ze je z to­ho stej­ně je­nom břeč­ka. Na ven­ko­vě to vy­pa­dá lépe. Ale, při­znám, slu­níč­ko bych už ta­ké u­ví­tal. Než to na­pa­da­lo, lez­ly už ze ze­mě sně­žen­ky.

Phalaenopsis

Hippeastrum

Tak se za­tím mu­sím chlá­cho­lit tím, co vy­kvet­lo u­vnitř. Vle­vo or­chi­dea, vpra­vo Hvězd­ník. Fo­to­gra­fí­ro­vá­no dnes*). Ne­ní to pa­rá­da?

Voskovky

Na snímku voskové pastelky, ty větší jsou za korunu. Moc jsem s nimi malovat neuměl, přišly mi příliš humpolácké. Hezčí se mi zdála kresba mastným pastelem. Ale voskovky šly využít tře­ba tak, že se kus rozehřál na lžíci nad svíčkou a hlavičkou špen­dlí­ku se s tím pak daly docela pěkně zdobit kraslice. Vyráběl je Koh-i-noor Hardmuth, tak jako jiné potřeby pro výtvarníky. Třeba olejové barvy byly nedostižné a kupovali je u nás cizinci ve velkém. Stejně tak grafické tužky, kohinorky. Dnes už se vyrábějí v Číně.

Jar

Jar přežil dodneška. Jen s tím rozdílem, že tehdy byl v o hod­ně ošklivějších obalech. Na druhou stranu, skutečně intenzivně odmašťoval. U těch dnešních se mi zdá, že je pořád vylepšují, pořád jsou ekologičtější — a pořád hůře myjí. Státní ma­lo­ob­chod­ní cena na fotce přečíst nejde.
Ale vzpomínám, než to začali vyrábět, babička dávala do vody na nádobí obyčejný ocet. A mylo to taky. I okna se myla octem. A vlasy po umytí šampónem se octem splachovaly. Možná ško­da, že to upadlo do zapomnění.

Zmijovka, hadovka

Nekonečně dokonalý a věky pře­živ­ší výrobek – čepice zmi­jov­ka. Oficiálně se jistě jmenovala jinak, ale takto se vžila. Pokud se nemýlím, vyráběla je továrna Fezko ve Strakonicích a dodnes je vyrábí. Bývaly v mnoha odstínech a nosily se nejen pro vy­so­kou praktičnost, ale též jako recese. Policajti na ně byli krátcí, ač jim hrozně vadily. Co jsme jimi vyjadřovali jim nikdy nedošlo. Měl jsem do­kon­ce zmijovku v nějakém polárním provedení — ob­sa­ho­va­la i štítek, nehet, a když se rozvinula, dala se stáhnout přes celý obličej. Ven se koukalo jakýmsi průzorem. Hodila by se ú­pl­ně ideálně k přepadení banky.

Prací prostředky

Tak, jak je tam vidíte, Tix, Azur, Sam, Biomat, Peromat, Batul, jsou produkty sedmdesátých let, kdy se pomalu ke slovu do­stá­va­ly automatické pračky. Moc o těch prášcích jako chlap nevím, dokonce je snad (včetně těch dnešních) pokládám za zcela i­den­tic­ké. Asi byly o hodně levnější (i relativně), než ty dnešní. Ten­krát je tuším vyráběla Rakona n. p. v Rakovníce. Vzpomínám si ale, že plenky jsem pral v modrých mýdlových vločkách. Praly nej­lé­pe a synovi se neprudil zadeček. Hehe, vzpomínám si, jak to tenkrát v televizi říkal pan Vajíčko: „Sam prádlo bělí, Sam prádlo šetří. Sam pere sám…“ Nějak mi vlastně uniká, k čemu se ta reklama tehdy vysílala. Konkurence neexistovala.

Telefouny a bankovky

O bankovkách škoda psát. To byl tak ideologicky zneužitý prvek, až duše přecházela. Ko­mu­nis­ti, dobře si vědomi, že je člověk do ruky bere denně, umístili na ně své pseudosymboly jako hutník, nebo žnečka. V pozadí samozřejmě továrna s čmoudícími komíny. Co na tom, že žnečka měla pod paží snop, který byl ještě ručně vázaný a v ruce srp. Na pětistovce nezbytný partyzán se sapíkem a ru­do­ar­me­jec. Ten houf lidiček stojících pod Tatrou už rozeznat nejde. Jediné, co bylo hodné po­zor­no­sti byl vytištěný text: „Bankovky sú kryté zlatom a ostatnými aktívami štátnej banky Čes­ko­slo­ven­skej. Padělanie sa tresce podľa zákona.“

Pokud jde o telefony, na snímku je už ten modernější, alespoň designově. Číselnice sa­mo­zřej­mě ještě mechanická se setrvačníkem. Ostatně úplně stejně, jako telefonní ústředny. Když o tom tak přemýšlím, ještě v roce 1980 jsem zapojoval na Bratislavském letišti telefonní ústřednu plně o­sa­ze­nou reléovými sadami. Něco otřesného. Divím se, když si uvědomuji tu šílenou zastaralost té techniky, že tehdy nespadlo více letadel.

MEOLUX 2

Další snímek zachycuje skládací domácí filmový projektor MEOLUX. Výrobce Meopta Brno. Podle proporcí soudím, že byl do­kon­ce na 16 mm filmy. Nepamatuji jej. Doma jsme kameru neměli, tak nebyl potřeba. A tchán točil ještě Admirou na 8 mm filmy. Tak k tomu nemám mnoho co říci. Osobně jsem o to více fo­to­gra­fo­val. V té otázce bych byl fundovanější.

Velorex

Na snímečku je motocykl s postranním vozíkem značky Ve­lo­rex, vzor 1966. Neumím si vybavit jedinou vzpomínku, že bych jej na silnici kdy viděl. Ale podle snímku nevypadá vůbec špatně. Motorky jsme vždycky uměli. A ten sidecar, no ten naprosto žeru. Ale když se řekne Velorex, většina si pod tím termínem představí zcela jiné vozidlo. O něm bude někde v dalším dílu.

Toaletní papír

V něčem přece jen ta doba pokročila… Tohle je spíš smir­ko­vý pa­pír v hygienickém ba­le­ní. J 200 listů 120×170 mm, Jihlavské papírny Přibyslavice, Kčs 1,30. Pamětníci vědí, mladým škoda říkat. Tak raději jeden prastarý vtip:
Pán čeká ve frontě v drogerii a mimoděk zaslechne, že paní před ním kupuje toaletní papír. Když na něj přijde řada, ob­jed­ná­vá: „Dejte mi mejdlo na hubu, slečno.“ Prodavačka zatrne nad tím výrazem a opravuje jej: „Myslíte asi TOALETNÍ mýdlo, pane, mluvte laskavě slušně!“ A pán na to: „Ale já nechci mej­dlo na prdel, já ho chci na držku!“ Blbý, co? Já vím.

Legitimace svazu ČSTV

Nikdy jsem tu legitimaci neměl a nepotřeboval i když jsem spor­to­vá­val docela dost. Ale neorganizovaně. Pravda, dnes sot­va lezu a funím. Že by platilo to heslo: „Sportem k trvalé in­va­li­di­tě?“ Nějak jsem k té organizovanosti, nejen sportu, nikdy ne­měl důvěru. A když tak občas poslouchám nějaké aféry ze spor­tu (který je mi po stránce výsledků dokonale lhostejný), tak jsem nějak rád, že mě to minulo.
Ale když tak nad tou zkratkou koumám, proč se to jmenuje tak bl­bě? Ta zkratka vypadá jako ČeskoSlovenská TeleVize! Ale dob­ře, nebudu do toho rejt.

Barvičky tý jejich krásy

A nakonec ten jejich za­tra­ce­nej znak, kterej tak jedinečně stylizuje myšlenku tý jejich stá­to­stra­ny. Hlavně ten rudej hvizd s tím vercajkem. Nikdy, a opakuji to: nikdy se nemohou (a ani se o to věrohodně nepokusili) dostatečně omluvit za to, co tady napáchali. Omluva, je-li vůbec pronesena, musí znít po­kor­ně. A ani tak nemusí být přijata. Ale oni ničeho nelitují. Litují jen toho, že na čas ustoupili.
Nemyslím jen na tu krev, kterou prolili,

myslím na všechny osudy skončené v jejich lágrech, ze kterých se odcházelo buď v bedně, nebo se zničeným zdravím,

myslím na všechny majetky, které ukradli a prošustrovali a které my, po mnoha generacích, ze svého musíme splácet místo nich,

myslím na zneuctěné jméno našeho státu, které způsobili zavlečením nás do spá­rů imperialistického ruského medvěda,

myslím na osudy těch, které vyhnali svým režimem do ciziny, kterým bez ná­hra­dy ukradli otčinu,

myslím na ty zmarněné životní šance statisíců a miliónů lidí,

myslím na to hadí símě, které lidem do hlav zaseli, které jen přezimovalo, a už zase klíčí a vystrkuje svoje odporné výhonky,

myslím na to lhaní, jejich i naše, které nám bylo jako chléb náš vezdejší,

myslím na tu nenávist, kterou zažrali do povah lidí, jako ten uhelný prach do tváří,

myslím na všechny, kteří před nimi ohnuli hřbet a už jej nikdy nenarovnali, a snad už ani nemohou.

Ámen, Ámen, pravím vám.

Tak to byl trochu smutnější koneček dnešního vzpomínání. Je mi to líto. To je tím dnešním neslavným výročím.

Nechci nijak navozovat dojem, že to byly krásné časy. Pokud to tak vypadá, tak jen proto, že jsme tehdy byli velmi mladí, možná moc hloupí a důvěřiví.