V této stati se pokusím shrnout, proč jsme nesvobodnými lidmi v nesvobodném státě, kde jsou východiska z této situace a jaké to má historické důvody.
Odkaz na první díl, na druhý díl a na třetí díl
Destrukce „civilizovaného“ člověka
V současné spotřební společnosti naráží masový člověk na dilema problému volby, výběru. Zboží je obrovská nadprodukce. Vidí přecpané výklady a regály, vším je fascinován, ale ví, že všechno si pořídit nemůže a navíc tuší, že i to, co si nakonec vybere, jej příliš dlouho nebude bavit. Je netečný ke všemu zvláštnímu a ojedinělému. Stává se stádním, podléhajícím trendům, ovladatelným a řiditelným.
V současné společnosti počet takovýchto jedinců převládá. Nabízí se otázka, jestli s takovouto masou lze prakticky realizovat nějaké cíle humanity, demokracie, nebo lidských práv.
Zničení schopnosti vztahu jedince ke skutečnostem, které přesahují smyslové i rozumové možnosti, tedy transcendenci, se projevují i rozkladem vztahu k ostatním lidem. Náboženství vyprázdněné o tento přesah se stalo spíše modlářstvím. Sympatie se transformují jen do neosobní slušnosti, jakýkoliv nesouhlas do absolutní zášti.
Konzumní masový člověk je přeměněn ve zboží a prožívá svou životní energii jen jako investici, která je mu jen prostředkem k dosažení co největšího zisku.
Transmutace spolku individuálních lidí v masu unifikovaných otroků s omezenou dimenzí ducha, se ztrátou přemýšlivosti, rezignující na vlastní názory, jedinců nevzdělaných, totálně konzumních je právě nejtvrdší obžalobou moderního státu.
K tomuto fenoménu přispívá nemalou měrou masovost poslechu rádií, sledování televize a četba tisku. K tomu všemu přispívá nesmírné zbulvárnění všech těchto médií, jejich servilnost a konformnost. Nejnižších remintend a nejvyšších nákladů dosahují nejrůznější Blesky, Aha! Obecenstvo jen přitaká předkládaným nesmyslům, sytí se závistí a konzumací skandálů z velké části vymyšlených. Sleduje bezduché Esmeraldy, Dallasy, Růžové ordinace; žije pseudoživoty těchto „hrdinů“, místo aby žili životy své. Bohatý vnitřní život, uskutečňování vlastních ideálů vyměnilo za barevný komix pseudosvěta.
Kult umění má schopnost vytvářet mýty. Produkuje hotové modely formulací, myšlenkových klišé a vzhledů a přímo ovlivňují chování a myšlení lidí. Podílejí se obrovskou měrou na masovosti spotřebitelské kultury. Vytvářejí masový odběr a masovou spotřebu. Takováto „kultura“ není tradiční, nenutí k přemýšlení, ale jen k pasivní konzumaci, pěstuje primitivní, infantilní vztah ke světu.
Možná není daleko od pravdy, že nejrůznější mediální hvězdičky spotřebitelské kultury by se daly přirovnat k jakési formě pohanských bůžků, nebo klanění se zlatému teleti.
Mladá generace reaguje na takovéto zmatení pojmů a hodnot cynismem, neúctou k přirozeným autoritám, rodičům, moudrosti předků, pohrdá jejich životním stylem, pohrdá úctyhodným životem.
Shrnutě: tento dav infantilních dospělých zbavený přemýšlivosti a odpovědnosti se cítí lépe pod tlakem jakýchkoliv autorit, protože je to zbavuje povinnosti nést odpovědnost za své životy. Pokud jim nikdo nediktuje, co smí a nesmí, cítí se ztracení a bezradní, nevědí, co si s takovouto svobodou počít. Svoboda se jim stává buď nesnesitelným břemenem, nebo bezbřehou platformou pro cokoliv bez mravních hranic.
Převahy nabývá spotřebitelská zabezpečenost nad odpovědnou svobodou, autonomní morálka je vytlačena morálkou heteronomní (vynucenou autoritou), ztrácí schopnost určit, co je přirozenou mravní povinností.
Do jisté míry se dá říci, že jsou fascinováni mocí těch vládnoucích – což se stalo obdobně v předválečném Německu – fascinace Hitlerem. Fascinace mocí, nikoliv právem.
Carl Gustav Jung popisuje tuto fascinaci mocnými jako numinositu – zážitek doprovázený hlubokou emocí nezávislou na vědomé vůli člověka, současně však podvědomě spojené s vědomím nutného tremenda – paralelního pocitu ošklivosti a hnusu.
Na podobném principu spočívá problematika současných politických stran. Spotřebitelský dav očekává, že budou samospasitelné – poskytnou právě ten numinosní pocit, snad nabídnou a budou tvrdě vynucovat jakési nové, klidně „sekularizované“ náboženství. Spotřebitelská veřejnost od nich vyžaduje jednoznačnost, kategoričnost a dogmatičnost. Filosofická kritičnost, skepse a relativnost je tomuto davu už naprosto cizí.
Dav, v nějž se změnila česká společnost, nemůže být nositelem hospodářského, politického a kulturního života, protože je v podstatě pasivní, netvořivý a neplnohodnotný. Může sehrát kladnou funkci jen v takovém systému, který respektuje tuto jeho bytostnou přirozenost a buduje sám sebe na určitých konstituantách.
Depersonalizace společnosti
Současností je jakýsi nový druh poddanství. Obyvatelstvo už uvyklo neustálému tlaku palečnice, nebo španělské boty a když se neutáhnou šrouby moc rychle, na bolest si zvykne, přizpůsobí se. Podřídí se naprosto všemu, reklamě, propagandě, politické manipulaci.
Generace vyrostlé v posledních 70 letech diktatur uvykly poslouchat, dokonce se aktivně ztotožnit s příkazy režimů, dokonce jim i ochotně aktivně přisluhovat a aktivně se podílet na svém podřízení.
Lidé si navykli, že veškerá rozhodnutí politické moci jsou arbitrární, spontánní a nekontrolovatelná ze strany veřejnosti. Smířili se, že jsou od rána do večera dominováni a manipulováni – a právě numinosita je udržuje v jakési fascinaci – jako když se had Kaa díval do očí Mauglímu.
Zavedený systém je nesmírně účinný. Totálně okupuje mediální kanály a dávkuje přesně manipulační porce polopravd, glajchšaltující myšlení konzumních davů.
Komunistická moc totéž dělala velmi hloupě – uplatňovala spíše okázalou predominaci, KSČ, StB, SNB, svoji fyzickou sílu a nadvládu. Tím se stala uzavřenou a ztrnulou. Tato skupina lidí byla k moci vynesena masami ale pak si je prostřednictvím totální centralizované organizace společenského života podrobila a ujařmila je. Vyšší byrokracie v jejích službách, která dodnes zůstala nedotčena, se nestřídala tak často jako jiné mocenské skupiny a získala díky své stabilitě před ostatními předstih a ovlivňuje dosud stále tvorbu politické vůle.
Domněnka, že proces tvorby politické vůle se uskutečňuje zdola nahoru je iluzí, o jejímž primitivismu už snad nikdo trochu myslící nepochybuje. Lidé v konzumní společnosti nejsou schopni tvořit politickou vůli bez pomoci sociálně a politicky aktivních menšin.
Demokracie v davové konzumní společnosti předpokládá pevné vedení, dobře fungující systém, což jsou v podstatě podmínky nesplnitelné. V každé demokracii všude na světě vládne mocná menšina nad širokou občanskou veřejností a v existenci těchto mocenských menšin tkví faktické nemožnosti demokracie.
Pojem demokracie je už jen prázdným politickým propagandistickým heslem, demagogickou formulkou či derivací. Klasická demokracie západního typu dávno přestala plnit svou funkci a je stále méně schopna integrovat společnost svými metodami politického řízení a vedení.
Její osud nyní závisí na tom, zdali si dokáže vytvořit vůdcovské vrstvy, jež by odpovídaly její podstatě (což je ovšem model předdemokratický – elitářský). Nepodaří-li se to, pak se velmi pravděpodobně neubrání náporu některé modifikace totality. Prvořadou krizí obyvatelstva Česka je krize mravní a krize postojů. Prostě napodobování západních systémů v sobě skrývá nebezpečí vtažení země do dalších krizí, které se projevují v celé Evropě a odsunují ji soustředěně na periferii světa.
Závěr
Dynamika změn vztahů mezi lidmi nejen v Česku, zůstane-li neřízena, člověka zničí. Bude-li řízena, zničí jeho individualitu a všechny hodnoty, které dosud ve svých dějinách vytvořil. Napětí mezi těmito dvěma alternativami, mezi zkázou v jedné či druhé formě, se stává měřítkem, jímž je měřena naše budoucnost.
