V návaznosti na předchozí zkoumání příčin odlidštění moderní společnosti se podívejme na tři základní atributy tohoto jevu.
Odkaz na první díl a na druhý
Iluze pokroku
Současnou společnost je možno popsat jako společnost čistě výkonovou. Domnívám se dokonce, že vzdělání v klasickém smyslu slova, tedy učení se moudrosti a humanitě, bylo zcela vytlačeno dehumanizovaným výkonným věděním, které je čistě výrobním prostředkem, nástrojem zvyšování osobního standardu, nemateriální silou se všemi negativními důsledky. Z nich nejnebezpečnější je iluze pokroku.
Výkonné vědění a vzdělání je však v držbě dominantních společenských skupin, které jsou držiteli špičkových pozic. Probojovaly se do nich právě jen osobním výkonovým věděním a jen díky jim drží v rukou vliv a moc.
Mimo jiné dominantně ovlivňují sociální strukturu společnosti a normy ji řídící, či spíše ji překrucující do nepřirozené podoby, případně vytváří karikovanou předlohu chování, pokřivené modely jednání a chování, určené k napodobování, resp. normu.
Není bez zajímavosti, že nejsilnějšími držiteli tohoto výkonového vědění a moci jsou v drtivé míře exponenti bývalého režimu, komunisté, nebo exkomunisté, kteří stejně tehdejší KSČ použili jen k prosazení sebe sama do těchto dominantních, mocenských skupin. V okamžiku, kdy se tam ocitli, se jim rudá knížka stala jen přítěží. Znepokojivé je, že se v těchto mocenských pozicích udrželi i 22 let po oficiálním předání moci, což často vede ke konspirativním teoriím, že celý '89 byl jen předem domluvenou taškařicí a zástěrkou.
Mimo jiné tím mířím proti zjednodušenému názoru, že zrušení KSČM vyřeší všechny problémy. Existence KSČM je společenskou ostudou, ale její zákaz nevyřeší existenci křivých a špatných lidí na mocenských pozicích, protože už jsou tam pevně etablováni. K dovršení absurdnosti tohoto dramatu se ještě prohlašují elitou tohoto národa.
Tyto dominantní skupiny a jednotlivci výkonového vědění bez charakteru, morálky a jakýchkoliv zábran se neomezili jen na politickou sféru (bez ohledu na barvu strany – ostatně, proto se vždy tak hladce dohodnou, pokud jde o jejich zájmy). Jsou přítomni ve všech sférách, počínaje průmyslem, přes průmysl zábavní, až po média, ať soukromá, nebo veřejnoprávní. I toto je jedním z důvodů ochromené funkce kontrolního mechanismu žurnalistiky.
Masová průmyslová společnost konzumentů je životně závislá na stupňování produktivity, a proto v ní stále větší význam získává výkonová autorita. Představitelé výkonové autority pak nutně usměrňují chod společnosti, které svou činností vtiskují tvářnost. V zájmu úplné realizace konzumní společnosti jako výkonové je odbourání všech determinantů vzestupu mimo rámec výkonového principu. Žádný úspěch však nespočívá pouze na odborném výkonu. Úspěch se často zahaluje tím, že ideologicky legitimuje sebe jako výkonovou zdatnost.
Vyvlastnění rodiny
Ačkoliv Benešovy vyvlastňovací dekrety jsou i po 65 letech silně sporným právním aktem, k vyvlastnění rodiny jako pojmu došlo v tichosti a bez dekretů.
Jedinec byl zespolečenšťován postupně nepřeberným množstvím zákonů tak dlouho, až se stal výlučným vlastnictvím státu.
Tím, že je člověk zespolečenštěn, znárodněn, přirozená rodina a její vazby jsou zcela rozrušeny. Výchovný, formující vliv na děti, hodnotové hierarchie, vzory jednání se z rodin přenesly z vysoké části na školky, školy, koleje, ubytovny, do reklam v médiích, televize. Vliv tradiční rodiny a předávání osobních zkušeností dětem je zcela přebit konfrontací s realitou, nebo vrstevníky. Typickou ukázkou takovéto schizofrenie myšlení byla doba komunistické zvůle. Doma se prezentovaly jiné názory, než bylo možné říkat ve škole v hodinách marx-leninismu.
Dnešní rodině zůstala jen povinnost děti plodit a živit. Práva k těmto dětem jsou jim z větší části odňata.
Společnost je totálně rozdrobena a odosobněna. Je tvořena masou osamělých jedinců uprostřed davu.
Klipovitost doby, přemíra informací, hluku a zboží vede k totální otupělosti. Spotřeba je vysoce uniformní. Člověk v domnění, že získal svobodu, žije dnes v nejčernější formě otrokářského systému. Pozměnili se herci. Kus a kulisy zůstaly stejné.
Proliferace byrokracie
Třetím úhelným kamenem těchto deformací je, že výše vydefinované skupiny výkonového vědění, mocenské skupiny, si své pozice neustále potřebují upevňovat. Provádějí to redistribucí méně významných aspektů moci a kontrolních mechanismů na podřízené složky, úřady, byrokracii.
Tato neustále bobtnající část společnosti žije v těžkém morálním schizmatu. Z jedné strany je jim svěřena část moci, právo poroučet, a odměna za to, z druhé strany jsou sami občany a mají své osobní zájmy a preference.
Frustrace z rozporu mezi povinnostmi a osobními zájmy vede v těchto úřadech k rozvoji double thinkingu, k rozporuplné pozici. Z jedné strany mají svěřenu část moci a jsou za její prosazování honorováni, z druhé strany cítí, že když by se ocitli na druhé straně okénka, budou jen nesvobodnými, poníženými platícími prosebníky. To celé vede ke dvěma extrémům: buď nabude převahy pocit moci a prebend z toho plynoucích, ať formou oficiální odměny, nebo prodejem své rozhodovací pravomoci za cizí hotovost, tedy korupce. Nebo k těžké desintegraci jedince a rozpadu jakýchkoliv hodnot. Častěji to prvé, ale škodlivost je stejná.
Oddělily se cíle a prostředky.
Z těchto tří kapitol jsem nabyl přesvědčení, že:
- Chybí přehledné, jednoduché zákony – což církve dovedly. 10 věcí, které nesmíš. Zbytek můžeš.
- Zničení klasické patriarchální rodiny vedlo k obecné destrukci mravních hodnot.
- Totální ztráta identity osobnosti, její potlačení směrem ke stádnosti a poslušnosti je manipulačním nástrojem ovládání mas. Současným modelem je lidský tvor řízený z vnějšku, podřízený absolutní manipulaci, ať nástroji mediálními, ekonomickými, nebo byrokratickými, či konzumentaristickými.
Výsledkem je člověk neschopný rozeznat jakoukoliv diktaturu, neschopný samostatného života, jakékoliv autonomie a odpovědnosti, neschopný vlastní úvahy, závěru a odpovědnosti za něj. Neschopný unést odpovědnost za svoji čest, mravnost a odpovědnost.
