V minulém článku jsem otevřel otázku teorie „masové spotřebitelské společnosti“, neutěšeného stavu současné společnosti, obecného mravního úpadku, zvrácení hodnotového žebříčku a hledání příčin tohoto stavu.
Jedním ze stěžejních bodů zlomu ve způsobu života, anebo chcete-li s Kantem: v mravním étosu v nás, se stala amerikanizace Evropy po druhé světové válce. Američané na bajonetech (a jsem si vědom, že za cenu mnoha životů) vybojovali Evropě mír a poválečné uspořádání, ale zároveň – a těžko lze říci, zda vědomě, či ne – zanesly do evropských národů a států spotřebitelský model života. Lidé začali být fascinováni možností, že z ceny výsledků své práce není nutné tvořit bohatství pro sebe a budoucí generace tak, jak to po generace dělali jejich otcové a dědové, ale že je lze utrácet za okamžité požitky, zážitky a věci.
Tento fenomén později ještě umocnila jakási depreciace budoucnosti, možnost zničení světa v kterékoliv vteřině. Tedy nevíra v budoucnost a určitý hodnotový nihilismus. V Sovětským svazem řízených státech systém mravní zkázy jen dokonal komunistický model a jeho doktrína, že krást, lhát, udávat a vraždit je za jistých okolností možné, legitimní a dokonce správné.
Do popředí se dostaly i rozličné manipulační techniky s vědomím jednotlivců, vyvolající masový pocit naprosté bezmoci člověka. A samozřejmě masová výroba pro masovou spotřebu. A to byl asi ten hlavní geschaft: odevzdejte svobodu a tradice, a tady máte proticenu: kupujte si věci a užívejte si je, kdoví, co bude zítra. Obludnost této směny je zřejmá: lhostejnost obyvatelstva, které se s jejich vládou smířilo a přestalo je obtěžovat. (Proto také prakticky neexistoval ani odpor proti komunistické vládě.)
Důsledky této manipulace a změny v hodnotovém žebříčku jsou naším současným problémem. Obyvatelstvo, nejen České republiky, obludně zdegenerovalo. Lidé transformovali své postoje a soudí, že pracovat je třeba tak, aby člověk získal už v mládí co nejvíce požitků z ceny své práce, o budoucnost se netřeba příliš starat, protože je stejně beznadějná a kdo ví, co bude zítra, natož za rok, nemluvě o vlastním stáří. A potomstvu vlastně vštěpujeme podobnou poučku: urvi co můžeš, jinak to udělá za chvíli někdo jiný místo tebe. Nezbývá místo pro morálku, mravnost, slušnost, dokonce ani pro toho Kanta. Husákovy děti jsou tohoto jevu elementárním důkazem.
Cenou přestalo být, že konkrétní člověk je dobrým člověkem, který ctí svoji manželku, děti, rodiče, prarodiče, stará se o ně, rád dává a dává to ze své vůle.
Normou se stalo, že znakem prestiže se stalo drahé jídlo, pití, drahé vozy, značkové oblečení a boty, luxusní byt se spoustou zbytečného nábytku, chata, jachta, spotřebiče, jejichž hlavním přínosem je jen ta spotřeba.
A vlastní děti nás už podle výše zmíněných principů konzumetarismu a obrácených hodnot vydírají. Chci nový mobil, chci lepší počítač, chci „Najký“, chci, chci, chci. Už v tom kolotoči jedeme.
Možná vložím i hodně diskutabilní problém: ještě před třemi, čtyřmi generacemi děti rodičům standardně vykaly. Mám pocit, že to možná nebylo až tak špatně. Ono se o hodně hůře říká: „Vy vole, tatínku“, než „ty vole, fotr“.
Znám málo rodin, kde táta, nebo máma, potomka ujistí, že ho má moc rád a mobil tuto etickou a hluboce sociální hodnotu nezlepší. (A nechci tím vyvolat polemiku, že není dobré vědět, kde robátko je, případně mu neumožnit dovolat se pomoci – tam nemířím.)
Kritizuji hlavně spotřebitelský trend. Kdyby byl uplatněn do důsledku socialistický model spotřebitelského trendu, pak by logicky každý občan mohl mít třeba nárok na vlastnictví amerického auta značky té a té. A společnost – tedy ostatní lidé – mu jej skrze daně, tedy veřejné peníze, zaplatí. Oddělme ale aspirační hodnotu od hodnoty reálné, tržní. Pokud je aspirantů mnoho, ale reálný počet těch aut není velký, cena poroste. Pokud do věci vložíme socialistický model, pak to a to auto budou mít všichni, ale jeho prestižní hodnota klesla na nulu. A i prodejní cena klesá někam na úroveň výrobních nákladů, bez možnosti financování vývoje a dalších nutných aspektů.
Z výše napsaného je patrné, že ani spotřebitelský model, ani socialistické řízení společnosti, nemohou vést k rozvoji a bohatství společnosti, ani jednotlivců, nýbrž k nutné obecné stagnaci, poklesu hodnot, a nevyhnutelně k poklesu etiky, morálky a mravnosti.
