- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Tomáš Baťa
Jako synonymum pro kapitalismus můžeme směle použít výraz „svobodný trh“. Druhým pilířem kapitalismu je nedotknutelnost soukromého vlastnictví. Opakem pro tuto charakteristiku je trh nesvobodný, lhostejno zda praktikovaný jako feudální nevolnictví, anebo, podle moderního pojetí, nevolnictví v ekonomice centrálně řízené. Stále se objevují pokusy vytvořit jakýsi hybrid mezi těmito dvěma koncepty, které však opakovaně selhávají právě na tom, že trh s jakýmikoliv přívlastky postupně ztrácí charakter svobody a plynule přechází do centrálně řízené, plánované ekonomiky.
Charakteristickým rysem svobodného trhu je soukromé držení výrobních prostředků a kapitálu. Smyslem této držby je dosahování zisku za pomoci svobodných rozhodnutí, tedy neřízeným podnikáním. Pozici podnikatelů můžeme popsat slovy: „Stojí u kormidla a řídí loď. Nejsou ale svobodní při určování kurzu. Nevelí, jsou pouze kormidelníky povinnými bezvýhradně uposlechnout kapitánových rozkazů. Kapitánem je spotřebitel.“. Pokud podnikatel chce dosahovat zisků, je ve svém konání tomuto faktoru zcela podřízen. Zákazník zprostředkovaně rozhoduje o alokaci dostupných zdrojů ať mají povahu pracovní síly, kapitálu, či například půdy. Protože zdroje jsou vždy omezené, vzácné, rozhodování o jejich užití je tak svěřeno mnoha a mnoha úvahám v hlavách miliónů spotřebitelů. Dokonce rozhodnutím iracionálním, přesto legitimním.
Úvahy podnikatele vycházejí z vyhodnocení signálů trhu a z cen, které zdánlivý chaos trhu s nesmírnou variabilitou poskytuje. „Tržní ceny samotné mohou odpovědět na otázku, zda realizace projektu A vynese více, než on sám stojí, tj. zda bude užitečnější, než realizace plánu B, či C, které pak nemohou být uskutečněny, protože požadované výrobní faktory jsou použity na provedení projektu A.“ Proměnlivost těchto faktorů trvale ohrožuje ziskovost plánu a nutí setrvale k pružným změnám tohoto plánu. Pokud podnikatel provede takovýto kalkul, vypočte, že náklady na jistý záměr jsou nižší, než očekávaná cena, dosahuje zisku. Je-li kalkul z nějakých důvodů chybný, utrpí podnikatel ztrátu. Osobní a svou, pokud je určujícím faktorem trh.
Realizace toho zvoleného záměru spouští řadu logických důsledků: úspěšný produkt zvyšuje nabídku daného zboží, čímž zpětně tlačí na pokles ceny (převis nabídky). Zároveň však zvýšená produkce alokuje vyšší množství zdrojů a zvyšuje jejich cenu. A k úplné „mrzutosti“ ještě do odvětví láká další podnikatele (i jejich kapitál) větřící ziskový podnik. V oboru tak dochází k „…tendenci směřující k mizení takových zisků.“
Tyto způsoby řízení a plánování lze označit za „ziskový management“. Podnikatelovy zisky rostou úměrně tomu, jak se dovede starat o potřeby spotřebitelů. Zasahuje-li mu stát do jeho svobodných rozhodnutí rozličnými nařízeními, kormoutí-li přirozené ceny regulacemi, cly, dotacemi, či omezuje-li jeho zisk, nebo jej trestá selektivními daněmi, největší ztrátu utrží spotřebitelé (a zároveň i dělníci).
„Byrokratický management je řízením, které spočívá v podřízení se podrobným pravidlům a regulacím, jež stanovuje nadřízený orgán.“ Byrokratický management nedisponuje tím nejdůležitějšm, co je pro ekonomické řízení nezbytné: výkazem zisků a ztrát. Příjmy nejsou tvořeny úspěchem, nebo potřebností služby, nýbrž jsou vynuceny zákonem. Dochází zde k záměně ceny tvořené nabídkou a poptávkou a jsou vyčísleny pouze náklady, které nemají vypovídací hodnotu o vzácnosti. Na trhu tedy nemají peněžní hodnotu. Zkráceně: „Byrokratické řízení nemůže být ověřeno ekonomickou kalkulací“. V plné nahotě to teď vidíme u vyčíslení ztrát za projekt S-Card.
„Každá služba může být zlepšena zvýšením výdajů.“ To je nepochybné. Můžeme napřít dostupné prostředky k libovolnému cíli a k nějakému zlepšení pravděpodobně dojde. To platí například pro dobytí Měsíce, nebo pro získání atomové pumy. Problémem je to, že státní řízení si takovýchto cílů může vytýčit libovolné množství a spotřeba prostředků se pak stane neúnosnou. „V případě hodnocení užitečnosti služeb úřadu žádný způsob zjištění úspěšnosti či nezdaru pomocí kalkulace neexistuje.“; může být maximálně ideologické. Podobné je to i se státním podnikem a rozdílným vnímáním ztráty u něj a u čistě soukromého podniku.
Podobné je to s nabídkou pracovních míst v byrokratické sféře: „V případě kapitalistické varianty soutěže se budou lidé na trhu předhánět, kdo nabídne lepší a levnější zboží. Byrokratická varianta spočívá v intrikách na ‚dvoře‘ těch, kteří jsou u moci.“ To platí nejen pro úřady, ale i pro vysokou politiku. Zcela nepochybnou je zášť státní byrokracie ke svobodnému podnikání a tržní ekonomice celkově. Důvodem je jednoznačně to, že podnikání a tržní ekonomka se vymykají úředním kategoriím, tudíž jednání trhu je z jejich hlediska chaotické a nekontrolovatelné. Odtud tedy máme všechny ty předpisy, které podnikání komplikují, svazují, či přímo znemožňují. Zastánci byrokracie usilují o plnou kontrolu podnikání a vidí v podnikatelích veřejného nepřítele. Nedivme se potom příteli Mládkovi — to je přesně ten případ. „Zaměstnání ve státní správě nenabízí příležitost pro uplatnění osobního talentu a nadání.“ Vede pouze ke slepému dodržování dekretů, nařízení a instrukcí.
S výjimkou několika oblastí, kde se nelze obejít bez byrokratického managementu (například policie), platí, že byrokratický management je ve srovnání se soukromým podnikáním (ziskovým managementem) podřadný. Ochromuje podnikání, snižuje produktivitu práce, mrhá bohatstvím, je neefektivní a vede k plýtvání. I v očích vlády je často výsledek po byrokratickém zásahu horší, než byla situace před ním. Výsledkem je neefektivní vynakádání zdrojů, plošná chudoba a rozvrat.
Krom již zmíněného: státní byrokrat je také voličem. Zároveň je zaměstnancem i zaměstnavatelem státu. Neudiví tedy, že: „Byrokrat jako volič usiluje mnohem více o zvýšení platu, než o udržení vyrovnaného státního rozpočtu. Jeho hlavní snahou je co možná nejvíce nafouknout objem výplat.“
Dalším zhoubným faktorem pro podnikání je daň z příjmu. Ta zabraňuje nahromadit více kapitálu. Začátečníkovi dokonce účinně brání nahromadit vůbec nějaký kapitál. Daň z příjmu omezuje motivaci podnikatelů podstupovat rizikové aktivity, což má za následek omezení pokroku. K mému tvrzení, že stát dnes v podstatě řídí soukromé podnikání platí i nemalá pravomoc byrokracie a úřadů stanovovat, zda ty nebo ony náklady, srážky či ztráty jsou oprávněné nebo nejsou. Tím se úřady dostávají do pozice, kdy mohou rozhodovat podle své svévole (a samozřejmě podle zákona) o soukromé výrobě.
Všechny tyto chyby byrokratického managementu a jejich důsledky vidíme všude kolem nás. Podnikatelé místo uvádění lepších a levnějších produktů na trh hledají raději podporu vlády, zajímají se více o státní zakázky, o celní ochranu, rozdávání úplatků atd. Přesně, jak to vidíme kolem sebe. Také musí být zadobře nejen s vládou, ale i opozicí, která se může jednoho dne chopit moci. Ne nepodstatným problémem je skutečnost, že: „Pokrok jakéhokoliv druhu je vždy v rozporu se starými a zaběhanými postupy, a proto také s předpisy, které na jejich základě vznikly… Pokrok je přesně to, s čím předpisy a nařízení nepočítají. Nevyhnutelně tedy stojí mimo okruh byrokratických zájmů.“
[Citace: Ludwig von Mises — Byrokracie]
K řešení zdrcující nezaměstanosti a nakonec i stagnující ekonomiky je nezbytné posílit vliv ziskového managementu na úkor státně byrokratického. Absurdní je osmdesátitisícové dotace pro nezaměstnaného jako počinek do podnikání. Za osmdesát tisíc si nekoupí ani police do obchodu, natož aby spustil nějakou výrobu. Nutné je odstranit byrokratické bariéry podnikání. Nutné je liberalizovat přístup k soukromým penězům, protože bankovní systém je příliš svázaný s vládami. Je zatvrzele konzervativní a nepřipouští existenci dobrého nápadu. Připouští jen nejméně stoprocentní záruku za půjčku, což je pak půjčka na Peake. To, co nabízí pravá frakce ODS ve své Agendě, je málo a jsou to jen fráze.
Požadavek zní: přestaňte podnikání překážet, když už jej z principu nemůžete efektivně řídit. Stát zaměstnává 2 261 000 zaměstnanců, z toho je byrokratů 458 000. Měsíčně na jejich parazitismus vynakládáme bezmála 12 miliard. Ročně je to 144 mld. což se pozoruhodně podobá ročním schodkům našeho rozpočtu. Jeden každý z nich se nadýmá vlastní důležitostí, ale jeho přínos je malý až negativní. Nikdy nic nevyrobil, jen celý život účinně brání tomu, aby něco užitečného mohl vyrábět někdo jiný. Kdyby jich stát vyhodil na dlažbu každý den sto, rozumný počet by jich byl až za 11 let. (Jen Ministerstvo financí zaměstnává téměř 1 000 lidí.)
Už vidíte, kde je černá díra na peníze? Nejsou to ani důchodci, ani kdokoliv jiný. Je to státní byrokracie.
Další články autora |
Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!