Bible hovoří o tomto městě jako o jednom z prvních měst založeném po Potopě. Biblická chronologie její založení řadí před rok 2 269 př. n. l. Podle 1. Mojžíšovy knihy 11:1–9 se lidé rozhodli postavit věž až do nebe – Babylonskou věž (může se jednat o pozdější zikkurat (ziggurat) Etemenanki). Cílem stavby bylo vyvýšit svou vlastní velikost a odpadnutí od uctívání pravého Boha. Trestem bylo zmatení jazyků. Od té doby lidé hovoří různými jazyky.
Sekularizací termínu „uctívání pravého Boha“ můžeme tuto věc v podstatě zjednodušit jako chápání pravdy a cti proti lži a nenávisti, nebo jako skromnost a pokoru proti zpupnosti a zvůli.
Úplné stejné zmatení pojmů a jazyků můžeme vnímat dnes v některých článcích bloggerů a v některých reakcích na ně. Elementárním nesmyslem jsou klišé o vnímání pravice a levice. Pokud pomineme francouzský historický výklad z 18. století, kdy pojmy pravice a levice vznikly v období Velké francouzské revoluce, kde v Generálních stavech zasedali zastánci starého řádu, reakční a monarchističtí aristokraté (Feuillanti) napravo a přívrženci nového řádu, třetí stav a radikálové (Montagnardi) nalevo.
Pravice
Zřetelněji se politická pravice vyvinula až během 2. francouzské restaurace roku 1815. Dnes je pojem používán pro označení politických skupin, které mají historickou spojitost s tradiční pravicí, tj. konzervativce, reakcionáře, monarchisty, aristokraty, náboženské fundamentalisty a některé nacionalisty. V současnosti pravice zahrnuje názory na podporu kapitalismu a volného trhu.
Levice
Levicová uskupení se naopak řídí heslem francouzské republiky LÉF: Liberté, égalité, fraternité (Svoboda, rovnost, bratrství). Zřetelně se politická levice vyvinula až během Červnového povstání dělnictva roku 1848 ve Francii. Organizátoři První internacionály se považovali za nástupce levice z Velké Francouzské revoluce. Pojem je však obecně používán na řadu revolučních hnutí v Evropě, zejména socialismu, anarchismu a komunismu. Za levici je taktéž považována sociální demokracie. V současném politickém diskurzu znamená levice většinou tzv. sociální liberalismus (Pozor, nikoliv svobodné libertariánství!!!).
Zjednodušeně můžeme tuto tabulku interpretovat takto: hovoříme-li o pravicových (svobodných) a levicových (státních) politických názorech, většina lidí implicitně předpokládá, že levice je etická, spravedlivá, lidská a morální, avšak spíše neefektivní a v praxi nefungující, zato pravici je přiznávána divná magická efektivita a ekonomická síla, které ovšem chybí morálka a soucit. Z takových úvah pak vyplývá představa souboje pravicových a levicových ideálů coby funkčnosti proti morálce.
To je ale velmi zjednodušená interpretace. Zkusme raději kategorizovat jednotlivé aspekty:
Války
Jen státy relativizují otázku vražd. Pokud zabije pan Abel pana Benjamina, je to evidentní vražda, za kterou bude pan Abel nějak potrestán. Pokud ale stát vyhlásí jinému státu nenávist, zlobu a násilí, vražda je tím okamžikem legalizována, a je dokonce glorifikována, jako čestná záležitost. Odtud tedy plyne antinomie státu jako organizace, a občana jako elementu státu. Více státu (levicovosti) tedy směřuje k tendenci činit více výjimek z obecných a ústavních práv, rovnosti, občanů.
Daně
Co jsou daně? Nic víc než legalizovaná krádež, která je šikovně schována za pojmy typu solidarita, soucit, veřejné blaho, zájmy státu a podobně. Když k Vám přijde kapsář a ukradne Vám peněženku, je to jen jednorázová nespravedlnost. Porovnejme to s tím, co provozuje stát.
Stát jedná jako skupinka gangsterů, kteří k Vám bezostyšně přijdou, namíří na Vás bazuku a žádají od Vás peníze nebo život. Drsně to připomíná metody sicilské, nebo ukrajinské mafie, která Vás v přátelském duchu navštíví, žoviálně požádá o dokumentaci všech měsíčních příjmů, polovinu z nich zrekvíruje s tím, že máte hezky pokračovat v práci, protože příští měsíc přijdou zase. Možnost nezaplatit, jak už to tak u nabídek „peníze nebo život“ bývá, neexistuje. Silný stát nám reálně takto na výběr dává: zaplatit, nebo skončit v rukou exekutorů, nebo ve vězení.
Protinázory rovnou vyvracím:
- „Lidé si to odhlasovali, přejí si to“. To je přesně problém problematického hlasování relativních menšin nad relativními většinami. Argumentace tímto „většinovým“ souhlasem je falešná. Daně jsou amorální en block, pokud s nimi lidé v drtivé většině nesouhlasí.
- Oblíbený argument: „povodňová daň“ je humánní. Není většího nesmyslu. Pokud usoudíme, že máme nějakou korunu a soucit s někým, kdo utrpěl a chceme mu ji dát, je to naše svobodné rozhodnutí. Pokud nám stát uloupí každý měsíc nějakou částku, dává na roveň loupež se spravedlností. Takže když mě okrade člověk z vršku, je to loupež, když mě okrade stát pro jiného jedince z náplavky, je to povinná solidarita.
- „Stát nám poskytuje za daně služby“. Jaké? Převážně ty, co ani moc nechceme a za své bychom si je nekoupili ani náhodou. V příměru: jako by Vás zloděj okradl a pak Vám z toho lupu v návalu dobročinnosti nakoupil 300 párů pantoflí. Co s nimi budete proboha dělat?
To všechno je třeba vědět pro rozhodnutí, jestli je třeba málo státu, nebo hodně státu!
Stát pasoval sám sebe do role jediného spravedlivého, který má právo lidi legálně okrádat. Jaký je ale z hlediska morálky výběru daní rozdíl mezi státem, charitativní organizací, mafií a náhodnou skupinkou libovolných nýmandů, kteří si řeknou, že chtějí páchat dobro a nejlépe vědí, co je pro lidi nejlepší?
Odhoďme stranou veškerou státní propagandu, kterou posloucháme už od základní školy (k čemu všemu stát potřebujeme, jak by bez něj bylo zle,…), zjistíme, že rozdíly jsou zanedbatelné ale z morálního hlediska dosti zásadní. Je-li správné okrádat lidi a dávat jejich peníze jiným, kteří to (možná) potřebují, pak charitativní organizace mohou také krást. Je-li správné, že si většina občanů něco odhlasuje a všichni se tomu pak musí podrobit, pak by to opět mělo být správné univerzálně.
V každé skupině lidí tedy stačí souhlas minoritní většiny k okradení zbytku společnosti. U jiných skupin je to ale samozřejmě nazýváno výpalným, krádežemi, násilím, trestnou činností… jen u státu se jedná o solidaritu, vzájemnou pomoc, veřejné zájmy a různé další fráze, které zastírají sprostou krádež. To je jen další obžaloba současného „levicového“ státu.
Svoboda
Uzavřou-li spolu dva lidé dobrovolně (na nikoho není vyvíjen nátlak) nějakou dohodu, zjevně tak učinili proto, že ji obě strany považovaly v tom okamžiku za výhodnou (což se časem samozřejmě může změnit). Přesto se stát z nějakého důvodu domnívá, že je žádoucí, aby do takových dohod vstupoval, upravoval je, případně přímo zakazoval. Takovýmito regulacemi, subvencemi, dotacemi, dodatečnými daněmi a regulačními opatřeními jsme obklopeni na každém kroku a většina lidí je považuje za naprosto správné – nebo dokonce morální a normální (pro příklady není nutné chodit daleko, otevřete si třeba Zákoník práce na libovolném místě a začtěte se).
Oficiálně se stát míchá do těchto věcí pod heslem ochrany lidí pro jejich dobro. Když pomineme, že žádný úředník nemůže vědět, co je pro každého jednotlivce nejlepší (a už vůbec ne pro všechny paušálně), takže výsledky jsou mizerné (například minimální mzda má za důsledek jen to, že nekvalifikovanou pracovní sílu, která by podnikateli přinesla po zdanění zisk menší než minimální mzdu, nikdo nezaměstná, protože by prodělal, takže stát jen programově zvyšuje nezaměstnanost).
Kde bere stát právo zakazovat lidem uzavírat soukromé dohody? Nařizovat podnikatelům, za jakých podmínek smí a nesmí zaměstnávat lidi, určovat maximální úroky, které může věřitel stanovit dlužníkovi (stejně se to obchází), zakazovat prodej zboží s krátkou zárukou i v případě, že by o to měli spotřebitelé zájem (za nižší ceny, pochopitelně), vyžadovat monopoly na některé služby, jejichž poskytování soukromému sektoru buď přímo zakazuje, nebo jej v tom značně omezuje (například školství) a tak dále. Všechny tyto věci, ač už je vnímáme jako naprosto běžné, jsou hrubým zásahem do našich práv a svobod. Mravní ospravedlnění pro toto jednání pochopitelně neexistuje žádné – proč by měl mít tato práva zrovna jen stát a ne někdo jiný? A proč vůbec někdo?
Peníze
Směnitelnou hodnotou práce jsou dnes papírové peníze. Velmi správně vnímáme, že padělání peněz je špatné. Problém nastupuje v okamžiku, kdy si uvědomíme, že z bankovek zmizel text: „Bankovky jsou kryty zlatem a jinými aktivy Státní banky Československé“.
Bankovky nejsou kryty vůbec ničím, jen důvěrou lidí, že stovka má cenu stovky, což je velmi nedůvěryhodná a velmi nestabilní situace.
Stát si přivlastnil právo ovlivňovat, jakou má stovka momentální hodnotu. Primárně nekrytými bankovkami, sekundárně rezervním bankovním systémem. Stát tak potřel elementární ekonomickou poučku, že peníze jsou „vzácné“, neboli „drahé“. Stát a nějaké firmy v přátelství s touto thesí Vám tvrdí, že peníze jsou laciné a dostupné. Stát tvrdí, že peněz je dost – nu ano, ale jakých?
Cena peněz (a peníze mají svou cenu) závisí na tom, kolik je v peněz v oběhu; čím více jich je, tím méně jsou vzácné, klesá po nich poptávka a lze za ně nakoupit méně věcí.
Když tedy padělatel vytiskne nějaké peníze, sám sebe sice obohatí, nicméně pochopitelně na úkor všech ostatních držitelů měny (jejich peníze ztrácí reálnou hodnotu); přesně o tolik, o kolik padělatel zbohatl, zchudnou v součtu držitelé měny (náklady jsou mezi ně rozděleny přesně v poměru podle toho, kolik peněz drží). Proto je padělání špatné – padělatel vlastně okrádá velké množství lidí o malé částky.
Největším padělatelem je dnes stát, protože manipuluje s cenou peněz podle svých momentálních záměrů. Monetární politika, tedy vznosný výraz pro padělání peněz, nemá nic společného s mravností a etikou, ale jen s lupičstvím.
Shrnutí
Většina obhajob pravicového a svobodného myšlení je postavena na ekonomické efektivitě, morální stránka věci je ale mnohem důležitější. Svoboda jednotlivce a vlastnická práva jsou hodnoty tak zásadní, že je chybou nechat Stát, aby po nich setrvale šlapal.
Z výše uvedeného plyne, že současný stát a jeho politické zastoupení je vrcholně levicové, ač se to politické strany, které vládnou posledních 21 let, snaží usilovně interpretovat jinak.
