A přesto vymíráme (II.)

Jak jsem psal minule, vymíráme. Nikoliv kvantitativně, ale kvalitativně. Co ještě likviduje náš genofond? (Tento text je jen pro silné povahy a nebude se Vám líbit.)

Strava

I toto je potravina?

To je asi jeden z nejčastějších argumentů: stali jsme se jen od­pad­ní jamou výrobců potravin. Nejde jen o naši po­tra­vi­no­vou nesoběstačnost. Jde o to, že nejen kvůli cenám a kvůli pochybné pověsti „Lidl-landu“ se k nám dostávají potraviny nevalné kvality.

Už poměrně známé jsou fauly polských potravin, ale i doložitelný fakt, že zcela totožný výrobek prodávaný u nás a v nedalekém zahraničí není kvalitativně srovnatelný, ačkoliv cenově si jsou podobné velice. Existuje několik srovnávacích studií, ale nejvěrohodnějším se zdá fakt, že výrobek se stejnou etiketou a výrobcem nakoupený v cizině, je senzoricky i kva­li­ta­tiv­ně odlišný od téhož výrobku zakoupeného v tuzemsku (vzhledem k snadným možnostem nákupů zboží za hranicemi se nezdá, že jde jen o subjektivní názor). Bez výjimky jsou ty tuzemské horší.

A poměrně závažný argument: nízká kupní síla většinového tuzemského odběratele omezuje možnost nákupu třeba dražší, ale kvalitní potraviny. Shrnu-li to nějak, pak za světové srov­na­tel­né (a často i vyšší) ceny kupujeme z tuzemských mezd zcela logicky méně kvalitní stravu.

Závěr tedy vyznívá tak, že (zcela v obecnosti) jsme ekonomicky nuceni nakupovat potraviny méně kvalitní, což se dlouhodobě musí projevit např. v četnosti různých chorob a v intoxikaci populace nežádoucími látkami, počínaje potravinovými přísadami (Éčka) až po látky po­tra­vi­nář­sky zcela nežádoucí.

Sociologické příčiny

Začátek…

Jeden ze závažných průvodních jevů „rozvinuté spo­leč­no­sti“ je neustále odtažitější vztah moderního člověka k fe­no­mé­nu zrození a hlavně smrti.

Povšimněme si například, jak usilovně medicína usiluje o šíření „osvěty“ (jak se tomu pěkně říká), že např. tě­ho­ten­ství je vlastně určitá nemoc, jakýsi klinický stav. Že rodit do­ma je neskutečný hazard, každé těhotenství je svým způ­so­bem rizikové, a nejlepší by bylo, kdyby žena strávila pod tr­va­lým lékařským dohledem celých těch devět měsíců.

Veškerým snahám o jiný přístup jsou pod nohy házeny by­ro­kra­tic­ké klacky, ať se jedná o alternativní způsoby porodů (všimněte si, že ty přírodní, typické způsoby, jsou spí­še pouze jakýmisi „nevítanými“ alternativami). Nebo porody uskutečněné v klidu domova za účasti školených asistentek. Žena, která nehodlá rodit v potupné sériové výrobně dětí se záplavou děsivých chromovaných nástrojů, sklízí nejen kritiku za svůj osobní výběr, ale riskuje i svou pověst jako nebezpečný hazardér. Neustupuje, spíše posiluje percepce, jako by matka i očekávané dítě byly majetkem společnosti, která si na ně činí nárok.

Odsun přirozeného rození do stínů klinik jakýmsi způsobem ukrývá tuto přirozenost a sa­mo­zřej­most a odosobňuje ji. Dnešní děti, ač teoreticky snad dobře vybavené, nikdy na vlastní oči neviděly připouštění dobytka, neviděly telit se krávu, nezažijí, že máma přivádí na svět sou­ro­zen­ce tady, za dveřmi. Děti (nejen) si nejsou zcela jisté, jestli hovězí neroste samo od sebe někde na tácku v Kauflandu a fialové krávy na dětských kresbách jsou dostatečně známé.

…a konec

I smrt jsme takto odosobnili. Je pro nás již té­měř nepředstavitelné, že by babička, otec, či matka odcházeli ze života doma, za účasti a pří­tom­no­sti ostatních členů rodiny. Smrt, jako sou­část života a jako jeho přirozené vyvrcholení, se nám též nechce sledovat; staré lidi a umírání příliš snadno odkládáme do sociálních institucí, LDN, hospiců a jiných skladišť nepotřebných, ne­u­ži­teč­ných a nevítaných neživých-živých.

Ne zřídka je vidět, jak přítomnost u umírání chy­bí psychologicky. Chybí „očistný proces“ roz­lou­če­ní, rekapitulace vztahu, přijetí nezvratného faktu. Markantně je věc doložitelná u těch lidí, kteří zemřelého již ani neuvidí – při různých pohromách a jiných událostech – kdy se zemřelý vůbec nenajde, nebo je doručen v zaletované krabičce. Tito lidé léta psychicky trpí absencí tohoto rozloučení a nepřijetím konečného faktu.

K tomuto očistnému procesu přispívaly dříve i klasické pohřby s uložením mrtvého do rakve, s vyprovázením na hřbitov a uložením do země. Každá hrouda či hrst hlíny padlá na rakev napomáhala tomuto pozitivnímu procesu. Dnešní postupy s prakticky odosobněným způsobem kremace činí překážku přijetí nevyhnutelného, odjetí rakve kamsi za zdobné dveře je jen chabou náhražkou toho klasického pohřbu. Ostatně – čím dále více si firmy provozující kremaci stěžují, že pozůstalí už ani nechtějí při obřadu poslouchat profesionální řečníky, kteří k zemřelému neměli nižádný vztah, ale také, že pozůstalí si často ani urnu s popelem zemřelého nevyzvednou.

Z obou výše zmíněných důvodů se více a více stáváme jakýmisi ne-lidmi, strojovými plniči svých dnů a hodin bez většího, uchopitelnějšího cíle. Z toho plynoucí stresy a psychické pro­blé­my poškozují naši dědičnou informaci skrytěji, o to však záludněji.

Prostředí

Různobarevné čmoudíky

Ačkoliv jsem v úvodu sliboval, že se nechci zabývat ekologií, militantní ani smířlivou, je třeba vzít ji v úvahu.

Naši genetickou výbavu (mimo jiných faktorů) ne­po­chyb­ně ovlivňuje znečištěná voda, kterou pijeme. Ne­mám na mysli jen přítomnost dusitanů a dusičnanů obsažených v důsledku intenzivního hospodaření na po­lích, ale i množství syntetických látek v tzv. balených vodách, přítomnost a objemy konzumovaného as­par­ta­mu, nevhodnost soustavného pití minerálních vod atd. Nehledě k obrovským kvantům spotřebovávaných sa­po­ná­to­vých přípravků, které nepochybně v pitné vodě také skončí a čistírny vod si s nimi příliš neporadí, stej­ně, jako s neodbouratelnými a nerozložitelnými umělými tuky.

Totéž platí pro vzduch, který dýcháme. Netřeba připomínat otřesné stavy exhalací na Ostravsku. Stačí se postavit na hodinu na větší křižovatku v jakémkoliv městě abychom si uvědomili, jak absurdní a nesmyslné množství aut je v provozu. Ačkoliv technická opatření pronikavě snížila množství produkovaných škodlivin pro jedno auto, dostáváme se podle tzv. paradoxu velkých čísel k tomu, že ve výsledku je množství zplodin ve vzduchu vyšší, než když bylo v provozu méně aut s horším čistěním výfukových plynů. Nechci nijak administrativně omezovat volný pohyb zboží a osob, jen poukazuji na to, že ve výsledku za tuto svobodu draze platíme a to nejen v ceně tohoto zboží.

Pokud je řeč o automobilismu, je třeba ještě připomenout mnoho let užívané olovo (Pb) jako antidetonační činidlo v palivech. Olovo je – jak známo – výrazně toxické a v tělech živočichů se kumuluje. Nadýchali jsme ho tuny a tuny. Mimo jiné též poškozuje plodnost.

Kromě těchto zmíněných faktorů ohrožuje naše organismy ještě masivní přítomnost hlukového smogu. Možná si jej nedostatečně uvědomujeme. (Uvědomili jste si např., že vyzvánění mobilního telefonu, který máte nastaven na nejvyšší hlasitost, je v nějakém ztichlém místě hlasitý až nestydatě, zatímco na běžně frekventované ulici jej prakticky neslyšíte?)

K tomu všemu zde ještě máme smog světelný, jsme prakticky schopni vidět sotva jednu desetinu hvězd, smog radiový, který není sice vidět, ale o to je zákeřnější, smog radioaktivní a dalo by se jich najít ještě více.

Život v tzv. „rozvinutých společnostech“ je sice velmi pohodlný, ale zároveň smr­tel­ně ne­bez­peč­ný.